Nový život

13. listopadu 2010 v 11:43 | Lúthien Tinúviel |  povídky
Jedna moje hodně stará povídka, kterou asi znáte. Už jsem jí hodně dlouho nečetla :D

Ulicemi vál mrazivý vítr a světlo pouličních lamp se stříbrně odráželo v hladině kaluží. Staré, zčernalé domy se nepřívětivě tyčily k temnému nebi. Po ulicích kráčeli lidé, zachumlaní v zimních kabátech a rychle spěchali za svým cílem, aniž by se rozhlíželi kolem. Rozsypané odpadky se proháněly ve větru a pletly se lidem do cesty.

Ulicí kráčela postava zahalená v černém kabátu, s tváří skrytou pod kapucí. Nešlo rozeznat je - li to muž, nebo žena. Po pár krocích zahnula z hlavní třídy do vedlejší ulice. Byla to úzká, zapadlá ulička, kde nebyla ani noha. Po pár metrech končila vysokou kamennou zdí. Postava pomalu kráčela k pouliční lampě a pod jejím světlem se zastavila. Rozhlédla se kolem a pak se ze sebe shodila kabát.
Odkryla se drobná štíhlá postava. Dívka s bledou, téměř průsvitnou pletí se rozhlížela kolem sebe safírově modrýma očima. Její tvář měla nezvyklé, krásné rysy. Štíhlé tělo kryly sněhobílé šaty, které lehce povlávaly ve větru. Dlouhé, vlnité vlasy jí sahaly až po kotníky, jako vodopád tekutého zlata. Byla bosá, ale nezdálo se, že by jí byla v tom chladném počasí zima. V rukou držela housle a smyčec. Pomalu pohodila hlavou a dala si housle pod bradu.
Jakmile se dotkla strun, ozvala se ta nejzvláštnější, nejkrásnější hudba, jakou ještě na zemi nikdo neslyšel. Zněla nejdříve slabě, jako zvonivý šum potůčku, ale pomalu sílila. Najednou začaly z pod dívčiných nohou vyrůstat zelené úponky vinné révy. Rozrůstaly se směrem od ní na všechny strany a vinuly se jako zelená povodeň. Velké dlažební kostky se pod nimi začaly lámat jako by byly z papíru. Úponky šplhaly po zdech okolních domů a ozýval se ohlušující praskot, jak se domy hroutily a padaly k zemi.
Zvuk houslí stále sílil, divoký, nespoutaný, nezastavitelný. Další a další domy pukaly a řítily se v troskách k zemi. Lidé byli zmatení a v panice pobíhali sem a tam. Někteří lidé vycházeli ze sutin domů s nevěřícným výrazem. Snad to způsobilo nějaké kouzlo, ale nikdo nebyl zraněn.
Pod puklými dlažebními kameny začaly vyrůstat trsy trávy. Brzy už tu nebyly chodníky, ale zelený, sametově heboučký trávník. Sutiny domů měnily barvu, až najednou zhnědly, vyrostly na nich listy a staly se z nich stromy. Jiné sutiny se proměnily ve skály, nebo jeskyně.
A hudba stále sílila, až zněla jako hromobití, nebo hukot vodopádu - nádherná, ale zároveň hrozivá.
Lidé se sbíhali k dívce a v úžasu naslouchali její hře. Nikdo se neodvážil promluvit.
Pak se dívka dala do tance. Všichni pochopili, že je to víla. Tančila s neuvěřitelnou lehkostí, jako samotný vánek. Při tanci se smyčcem dotkla jednoho děvčete v davu. V tu chvíli se dívčiny obyčejné šaty proměnily ve stejný bělavý závoj, jako měla víla, její boty zmizely a vítr jí rozčechral vlasy. Dřív než si uvědomila co dělá, přidala se k tanci. A všude, kde se nohou dotkla země, vyrůstaly květy.
K tanci se přidávaly další a další dívky. V davu stálo malé děvčátko s kaštanovými vlasy a udivenýma očima. Když se jí víla dotkla, dalo se do tance a pod jeho nohama se začal tvořit pramen. Nejdříve byl jen jako stružka, ale postupně sílil a jak dívka pokračovala v tanci, proměnil se v mohutnou řeku.
To, co ještě před několika okamžiky bylo městem, se proměnilo v nádhernou zahradu. Místo starých, černých budov tu stály mohutné duby, kaštany a břízy. Místo špinavých chodníků hladila chodidla sametová tráva a namísto hluku ulice se ozýval ptačí zpěv. Řeka se stříbřitě vinula do dálky a na horizontu se rýsovaly temně modré hory. Namísto ledového vichru a deště hladil lidem tváře osvěžující vánek a sluneční paprsky. Zápach kanálů a temných zákoutí vystřídala omamná vůně květů. Kolem byly jen temně zelené lesy a slunné paseky.
Byl to celý nový svět, který se objevil tak náhle a nepochopitelně, jako paprsek světla v temnotě, jako diamant ve stoce, jako perla ve smrduté bažině, nebo růže na náhrobní desce. Nový svět, který se nabízel lidem, kteří ani netušili že existuje. A přece, když na něj teď hleděli, připadalo jim, že každý zvuk, každá vůně, každý závan vánku je pozdrav domova. Domova, na který zapomněli, ale najednou si na něj začali vzpomínat. Uvědomovali si, že tohle je to, co celý život hledali, po čem toužili, aniž by si to někdy přiznali. Cítili se jako strom, který byl zasazený uprostřed města, kde jeho kořeny tlačila kamenná dlažba, kde ledový vichr rval jeho listy, kde kdejaký kolemjdoucí sázel rány do jeho kmenu a najednou byl přesazen doprostřed lesa, přímo k prameni, odkud mohl stále čerpat neutuchající vláhu, kde mohl do dálky rozvinout své kořeny a každou žilkou ve svých listech cítit svěžest a krásu nového života.
I když tohle místo nikdy nespatřili očima, byli si jisti, že v srdci už ho viděli a snívali o něm. Nepochybovali kde jsou. Byli doma. A všechny vzpomínky na jejich minulý život a starý svět zmizely tak náhle, jako nános špíny pod pramenitou vodou.
A melodie houslí zněla dál, probouzela je k životu a nabíjela každou žilku v jejich těle energií. Víla tančila dál. Nový život začal…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Avilan Avilan | Web | 13. listopadu 2010 v 12:14 | Reagovat

jojo, tohle jsem už kdysi dávno četla.. Opravdu nádherné :-)

2 Lúthien Lúthien | Web | 13. listopadu 2010 v 12:47 | Reagovat

Děkuju moc, já nemám odvahu si to po sobě znovu přečíst :-D

3 Jíťa Jíťa | Web | 14. listopadu 2010 v 9:22 | Reagovat

Taky je mně to povědomé, ale moc se mi to líbí! :-)

4 Caddy Caddy | Web | 14. listopadu 2010 v 9:46 | Reagovat

Tuto povídku už jsem četla, ale zapomněla, jak je nádherná!!! Máš veliký dar na popisy a líčení, všechno jsem si tak živě dokázala představit!!! Krása!!! :-)

5 Ynka Ynka | Web | 14. listopadu 2010 v 15:06 | Reagovat

tak tohle jsem neznala... :o) je to moc pěkné, krásná představa ;o)

6 JR JR | 5. ledna 2011 v 16:18 | Reagovat

Moc hezká povídka. Povedla se ti. :-)

7 Lúthien Lúthien | Web | 5. ledna 2011 v 16:36 | Reagovat

[6]: Děkuju moc :-)

8 Lorrane S. Lorrane S. | 16. února 2011 v 22:49 | Reagovat

Krása.. :-)

9 house-of-monster house-of-monster | 15. ledna 2013 v 19:04 | Reagovat

Originál!!!!!!!!!!!!! Nic podobného nikdo určitě deset století nenapíše!!!!!!!!! Je to jedna z nejúžasnějších povídek, co jsem kdy četla!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama