Bludiště

19. prosince 2010 v 9:08 | Lúthien Tinúviel |  povídky
Jedna povídka, stará asi několik let. Vážně si nepamatuju, kdy jsem jí vlastně poprvné napsala. Donutila jsem se jí znovu přečíst a opravit některé chyby. Je dost dlouhá, tak snad se najdou odvážlivci, kteří dočtou až do konce. Při psaní jsem se inspirovala knihou Labyrint světa a ráj srdce od J.A. Komenského a Příběhy ze země Anthropos. Přeju hezké počtení a jsem zvědavá na vaše názory.

Obrovská kamenná brána se opírala o mohutné pilíře. Byla stavěná z masivních černých kvádrů, které mohla unést snad jen ruka obra. Brána samotná stála jako by vedla odnikud nikam. Za ní byla jen temnota - ta nejčernější tma, kterou si umíte představit. Dopředu se od brány táhla malá cestička, která byla jediným světlým bodem. Po jejich stranách byla také tma. Byla to brána života.
Ve veřejích se najednou objevila malá holčička. Měla na sobě bílé šatičky a plavé vlásky jí splývaly na ramena. Rozhlížela se kolem sebe ustrašenýma očima, jako by nevěděla, co má dělat. Pak udělala první krůček a vydala se po cestě. Zdálo se, že temnotu kolem ani nevnímá. Neuvědomovala si, že by se každou chvilku mohla zřítit někam do propasti.


Holčička šla pomalu dál až stanula u vchodu do velkého bludiště. Ovšem skutečnost, že to, před čím stojí, je bludiště, ještě nemohla znát. Viděla před sebou jen dlouhou chodbu podobnou tunelu bez střechy. Stavební kvádry byly stejně obrovské a tmavé, jako ty, které tvořily bránu. Holčička vstoupila do bludiště. A uvědomila si, že už není sama. V bludišti to kypělo životem. Bylo tu mnoho lidí. Děti vesele pobíhaly sem a tam, dospělí muži a ženy kráčeli důstojnou chůzí, babičky a dědečkové se šourali o holi. Každý ale pořád někam pospíchal, nikdo se nezastavil. Holčička se k nim přidala. Chodila spletitými uličkami. některé byly uzoučké, jiné prostorné jako hlavní třída. Ale nikde holčička neviděla nic, co by jí zaujalo. V tom si všimla, že skoro na každém rohu stojí lidé, kteří mají v rukou nějaké papíry, mávají s nimi a volají na chodce. Holčička se k jednomu takovému prodavači přitočila.
"Co to máte, prosím?" zeptala se.
"To je přece mapa!" informoval ji prodavač.
"A k čemu je?" zeptala se dívenka.
"K čemu?" divil se prodavač, "to je přece jasné! Ta mapa ti bude ukazovat, kam máš jít. Pomůže ti, abys nezabloudila a dostala ses k cíli."
Dívka si tedy mapu vzala. Pečlivě se jí řídila a byla zvědavá, kam ji mapa dovede. Ale jak šla dál a dál, tím víc byla zmatenější a bludiště bylo spletitější.
"Určitě mi prodal špatnou mapu," pomyslela si.
A tak si na nejbližším rohu koupila mapu novou. Ale ani ta nepomohla. Postupně si dívka začínala všímat, že i ostatní lidé mají nějaké mapy. Skoro každý si nesl mapu, podle které se řídil. Jen občas zahlédla někoho, kdo jen tak seděl na zemi a vpadlýma očima s nezájmem pozoroval okolí. Někteří lidé mapy odhazovali a trhali na kousky a pak si šli koupit jiné. Tak dívka vyzkoušela spoustu map, ale žádná ji nikdy nezavedla k vytouženému cíli.
A tak se z malé holčičky stala mladá dívka, která stále bloudila v obrovském labyrintu. Vyzkoušela už všechno, co mohla, ale nic ji z bludiště nevyvedlo. Už toho všeho měla dost. Našla si jednu úzkou, liduprázdnou uličku, kde se schovala. Všechny mapy, které měla si prohlížela a postupně je trhala na kousky a pouštěla je po větru. Po tvářích se jí koulely slzy. Schovala tvář do dlaní a zavřela oči.
"Proč tu vlastně jsem? Co mám dělat? Jak se z tohohle bludiště dostanu? Existuje vůbec nějaká cesta ven, nebo je tohle bludiště jediný svět, který existuje? Proč mám žít? Jaký to má smysl?" Tyhle otázky se honily dívce hlavou. Měla je v srdci už dávno, snad od té doby, co se objevila na světě. Ale ještě nikdy na ní nepřišly s tak neodbytnou naléhavostí. Teď už je nemohla hodit za hlavu. Za každou cenu chtěla najít odpověď. Ale kde?
V tom si dívka najednou na něco vzpomněla. V bludišti se jednou setkala s nějakými zvláštními lidmi. Zastavovali chodce a říkali jim, že ostatní mapy jsou falešné, a že jen mapa od Krále je může vést správně. Ale když někdo tu mapu chtěl, nedali mu ji. Tvrdili, že tu mapu může každému dát jedině Král. Ostatní lidi se jim vždycky vysmáli. Krále přece nikdy nikdo neviděl.
Tenkrát se o to dívka příliš nezajímala. Přišlo jí to nesmyslné. Ale dnes se jí tahle vzpomínka vrátila. "Co vlastně ti zvláštní lidé ještě říkali? Aha, už vím, že stačí Krále jen poprosit a On tu mapu člověku dá. Hmm, nakonec, proč to nezkusit? Stejně jsem zkusila už všechno." Potom se zavřenýma očima začala tiše šeptat:
"Králi, jestli existuješ, dej mi prosím tu mapu, která mě povede správně. Vyzkoušela jsem už všechno a nevím, jak dál. Jsem nešťastná a nevím, co mám dělat."
Potom pomalu otevřela oči. Div že nevykřikla překvapením! Před dívkou stál nádherný okřídlený kůň, bílý jako padlý sníh. Dívka se zvedla a hleděla na koně. Ještě nikdy nespatřila něco tak krásného.
"Kdo jsi?" zeptala se okřídleného koně.
"Já jsem tvá prosba. Donesu tě ke Králi."
"Cože?" vykřikla překvapeně dívka. "Tak je to pravda? Nějaký Král opravdu existuje?"
Zdálo se, že kůň nevnímá její neklid.
"Vylez mi na záda a dobře se drž," řekl jí klidně.
Dívka chvíli zaváhala. Bojovala v sobě se strachem a nerozhodností. Co se stane? Ten kůň jí může odnést kamkoliv. Ať bylo tohle bludiště sebehorší, přece jen to byla nějaká jistota. Ale pak se rozhodla. Vyšplhala na vysoký koňský hřbet a bezpečně se tam usadila. "Teď už nemám co ztratit," pomyslela si.
Kůň mocně máchl křídly a vzlétl. V kruzích pomalu vzlétal stále výš. Dívka se držela jeho hřívy jako klíště a radši zavřela oči. Měla pocit, že se jí zvedne žaludek. Za chvilku už ale pegas nabral výšku a letěl docela pohodlně. Dívka se odvážila otevřít oči a pohlédnout dolů. A ten pohled jí vyrazil dech. Uviděla pod sebou ten obrovský labyrint, se všemi jeho klikatými uličkami, jako dětskou hračku. Měla ho jako na dlani a prohlížela si ho. A čím déle na něj koukala, tím hroznější a zamotanější jí připadal. A co bylo nejhorší, nikde neviděla žádný východ. Pegas jí unášel dál a dál, až se labyrint pod nimi začal ztrácet. Dívku teď začalo velmi zajímat, kam to vlastně letí. Podívala se přes koňskou hlavu dopředu a spatřila v dálce vysoké hory. Za celý svůj život v labyrintu znala jen tmavé, ponuré barvy, proto jí ten pohled oslnil a nejdřív nerozeznávala, co vidí. Jak se přibližovali, viděla krásné, jásavé barvy, jako by se v těch horách rozpustila duha. Dívka si neuvědomila jednu věc, (protože hory pro ni byly něco neznámého), že i když byly vrcholky velmi vysoké, nebyly zasypané sněhem. A každou minutou se přibližovali k vrcholku té nejvyšší hory.
Za chvilku už byli od hor co by kamenem dohodil a dívka si s ohromující radostí prohlížela trávu, stromy a potoky. A bylo tu pro ni ještě jedna nová věc. Krásné, modré nebe. Takové nikdy nad bludištěm neviděla, protože bylo vždy zamračené. Než se nadála, začal kůň v kruzích klesat a dívka měla znovu žaludek až v krku. Teď už jí to však tolik nevadilo.
Kůň přistál a složil křídla.
"Jsme tady," řekl.
Dívka opatrně sklouzla z jeho hřbetu a rozhlížela se kolem. Ocitla se v nádherné zahradě, plné vzrostlých stromů, rozkvetlých keřů a mnoha květin nejrůznějších barev a tvarů. Připadala si omámená tou vůni a ptačím zpěvem, který nikdy neslyšela.
"Jsem rád, že jsi konečně tady, má dcero."
Dívka se rychle otočila, aby spatřila toho, kdo ji oslovil. Uviděla muže v dlouhém rouchu, tak bílém, jako srst okřídleného koně. Kůň se mezitím muži uklonil a pak odběhl pryč. Ten muž vypadal úplně jinak, než všichni lidé, s kterými se dívka dosud setkala a hned jí bylo jasné, že to on je ten Král. Nejzvláštnější na něm byla jeho tvář. V jeho očích zářil pokoj a láska a dívka se do nich nevydržela dlouho dívat. Sklopila oči a najednou si připadala hrozně. Uvědomila si, jaké má ošklivé šedivé šaty, jak je hloupá a bezcenná. Nejraději by se rychle vrátila zpět do bludiště. Ale na druhou stranu byla hluboko v srdci šťastná, že tu je, a že mohla tohle všechno spatřit.
"Čekal jsem na tebe," oslovil ji znovu muž.
"Na mě?" podivila se dívka a zvedla k němu tvář. Pak se jí ale začaly drát slzy do očí. Snažila se je zastavit, ale nešlo to. Rozbrečela se a v pláči přerývaně mluvila:
"Já nevím, co mám dělat. Chtěla jsem se dostat z bludiště pryč, už jsem to nemohla vydržet. Ale já ve vás ještě před chvíli nevěřila, nedoufala jsem v žádnu pomoc. Celý život jsem chodila podle špatných map, já jsem tak špatná, já…" pak se jí pláčem stáhlo hrdlo a nemohla pokračovat.
"Nepřemýšlej teď o minulosti. Volala jsi o pomoc a tvá prosba je vyslyšena. Už se nemusíš ničeho bát."
Jak mluvil, přistoupil k dívce blíž a objal ji kolem ramen. Zdálo se, že mu vůbec nevadí, že je špinavá a má ošklivé šaty. Dívka ucítila nádhernou vůni, která od něj vycházela a cítila, jak do ní vstupuje klid a utěšení. Za chvilku přestala brečet.
"Teď se musíš jít umýt, abys se mnou mohla večeřet, " řekl jí Král.
Otočil se a kráčel pěšinkou vysypanou oblázky mezi záhony květin. Dívka ho následovala. Za chvilku došli k malému bazénku. Měl kruhový tvar a vedly do něj mramorové schody, které na druhé straně vystupovaly.
"V tomhle bazénku se umyj. Vejdi po schodech do vody a na druhé straně se vynoříš."
Dívka se podívala nedůvěřivě po bazénku. Nepřipadal jí zas tak hluboký. Začala pomalu sestupovat dolů po schodech. Voda byla průzračně čistá jako křišťál, ale nestudila ji. Bylo zvláštní, že ji voda nenadnášela, ale mohla klidně sestupovat dolů, až ji pod hladinou zmizela i hlava. Když byla pod vodou, nemusela zadržovat dech ani zavírat oči, připadalo ji, jako by procházela spíš zvláštní září, než vodou. Za chvilku uviděla schody na druhé straně a začala po nich vystupovat ven. Když byla znovu venku z bazénku, uvědomila si s překvapením, že už nemá na sobě staré, špinavé šaty, ale stejné krásně bílé šaty jako Král. Oči se jí rozzářily radostí a pohlédla na Krále. I on na ní hleděl s radostí a potom jí řekl:
"Teď už jsi připravená se mnou povečeřet."
Vedl ji znovu zahradou, kterou si tentokrát prohlížela pozorněji. Obdivovala pávy, pyšně vykračující s rozevřenými chvosty, které se podobaly safírovému vodopádu, v kterém se rozpustily smaragdy. Přivoněla si ke květům lilií, orchidejí a růží a žasla nad krásnými motýly, kteří na nich posedávali. Konečně došli na místo, kde měli nejspíš večeřet. Byl to altánek, postavený celý z bělostného mramoru, jen sloupy, které ho podpíraly, byly z mramoru růžového. Uvnitř altánku byla prostřena tabule, která se prohýbala pod záplavou všelijakého ovoce, zákusků, masa a džbánů s vínem. Dívka nikdy neviděla takovou hojnost a tak se rozpačitě zastavila. Ale král se na ní usmál a vyzval jí, aby se posadila. Sám se usadil vedle ní. Za chvilku už dívka překonala rozpaky a užívala si výborné jídlo. Když už byla víc než sytá, podívala se zvědavě na Krále. Pak sebrala odvahu a zeptala se:
"Králi, tam dole v bludišti o tobě lidé říkali, že máš mapu, která dokáže lidem ukázat pravou cestu. Přišla jsem pro ni, protože jsem zjistila, že sama cestu nenajdu."
"Ano, mám tu mapu a dám ti jí. Ale nejdřív se se mnou musíš jít podívat ke stromu času." Král se zvedl a dívka ho následovala. Šli do odlehlé části zahrady, kde stál obrovský prastarý dub. Jeho kmen byl velmi široký a popraskaný.
"Dívej se," řek Král.
Dívka nejdřív nechápala, co tím myslí, ale pak se zadívala na mohutný kmen. Najednou se na kůře začaly objevovat obrazy, jako by sledovala film v kině. Uviděla nádhernou zahradu, ve které se procházel muž a žena. Pak uviděla, jak žena stojí před stromem, obsypaným ovocem. Na jedné větvi byl obtočený had. Žena natáhla ruku a utrhla si plod, který pak snědla a jedl i její muž. Potom najednou krásná zahrada zmizela a žena s mužem se objevili v bludišti.
Dívka se otočila ke Králi s vyděšeným pohledem. Jako by četl její myšlenky, řekl:
"Ten muž a žena jsou tvoji předci, první lidé, kteří se objevili na zemi. Žili šťastně v té krásné zahradě, kterou jsi viděla a měli tam žít navěky. Ale oni neuposlechli můj zákaz. Mohli jíst ovoce ze všech stromů, kromě stromu Poznání. Ale oni ovoce snědli a tak museli zahradu opustit. Je tu totiž ještě jeden strom, strom života. Kdyby pojedli i z něho, žili by navěky a už by pro ně nebyla záchrana. Tak se lidé dostali do toho hrozného bludiště a již mě nemohli vidět, ani se mnou mluvit."
"To je strašné, proč jen to udělali," povzdychla dívka.
"Nemá smysl rmoutit se minulostí, podívej se, co se dělo dál."
Dívka se znovu zahleděla do stromu a tentokrát uviděla staré známé bludiště. Klikatými uličkami procházela postava v bílém rouchu. Dívka poznala Krále a vyděšeně na něj pohlédla. Ten jí pokynul, aby se dívala dál. Uviděla, jak Král v bludišti mluvil s mnohými lidmi, uzdravoval nemocné a učil je, jakou cestou mají jít. Pak se ale scéna změnila a ona uviděla skupinu mužů, kteří mezi sebou vzrušeně diskutovali. Mluvili o tom, že se Krále musí zbavit, že ho mezi sebou nechtějí. Kvůli němu už si nikdo nechce kupovat jejich mapy a oni by brzy přišli o výdělky. Potom dívka uviděla tmavou zahradu, ve které stál Král. Najednou mu vyšli naproti lidé, kteří se ho zmocnili a vedli ho někam pryč. Odvedli ho na vysoký kopec a tam ho zavraždili - ukřižovali ho. Dívka zavřela oči.
"Co to má znamenat?" Já to nechápu," řekla se slzami v očích.
Král ji objal. "Má dcero, pro lidi nebylo jiné východisko, než abych za ně položil svůj život. To, co jsi tady viděla, se opravdu stalo. Šel jsem do bludiště, učil jsem lidi o správné cestě a oni mě zabili. Já za ně položil život rád, protože je miluji, každého z nich."
"Já tomu nerozumím! Vždyť jste přece živý. Mluvíte se mnou. A proč by vás vlastně zabíjeli?" ptala se dívka.
"Ten had, kterého jsi viděla předtím na stromě, když žena snědla to ovoce, to je starý Drak, který vládne v bludišti. Když se lidé rozhodli mě neuposlechnout, Drak na ně dostal právo, protože bludiště patří jemu. Já jsem ho tam svrhnul z téhle hory, protože se proti mně vzbouřil. Ten Drak žádal za lidi výkupné, žádal krev. Tak jsem mu dal svojí krev, abych lidi zachránil. Ano, byl jsem zabit, ale po třech dnech jsem vstal z mrtvých. A proto každý, kdo ve mne uvěří, nepatří už Drakovi, ale mně. A teď musíš vidět ještě něco."
Dívka se znovu zahleděla na strom. Uviděla východ z bludiště, který vedl do hrozné tmy. Spousta lidí tudy procházelo a pak padala dolů, do nekonečné temnoty. V tom se obraz přenesl trochu níž a dívka viděla, že úplně dole, v temné propasti, hoří plameny. Uviděla lávu, která se vařila a bublala a v té lávě byli ti lidé, kteří spadli, ale nebyli mrtví. Stále žili, ale křičeli v hrozných bolestech a vedle nich tam byly také nějaké příšerné zrůdy.
Dívka rychle odvrátila pohled.
"Co to je?" zeptala se vyděšeně Krále.
V tom si všimla, že Král má v očích slzy. Jeho krásná, laskavá tvář byla stažena velkou bolestí.
"Takhle skončí ti, kteří mě odmítnou. Navěky se budou trápit v tom ohnivém jezeře a Drak a jeho pomocníci je tam budou mučit," řekl.
"To je hrozné! Proč by tě někdo měl odmítnout? Copak se lidem líbí, když pořád bloudí a nikdo jim nepomůže?"
"Někteří v mou pomoc nevěří. Říkají, že jsem krutý, když je nechám po smrti takhle trpět. Ale je to jejich rozhodnutí. Já jim nemůžu pomoct, když mě o to nepožádají."
Král se chvíli odmlčel a osušil si slzy. Pak se obrátil k dívce.
"Pojď, je čas abys dostala svou mapu."
Šli dál zahradou, až stanuli u brány nádherného paláce. Jeho zdi byly tvořeny křišťálem, který duhově jiskřil v paprscích slunce. Dívka nevěřila svým očím a překvapeně zůstala stát.
"Počkej tu na mě," poručil jí Král a pak vešel do zámku.
Dívka čekala, ale vůbec jí to nevadilo, protože se kochala pohledem na překrásný zámek, který byl dobře ukryt v zeleni.
Netrvalo to dlouho a Král byl zpátky. V rukou držel velkou knihu, vázanou v kůži.
"Tohle je tvá mapa. Chraň ji dobře. Když se budeš každý den řídit podle ní, nikdy nesejdeš ze své stezky. A až šťastně dojdeš do cíle, budeš tu se mnou moct zůstat navěky."
"To se musím vrátit?" polekala si dívka, "teď hned?"
"Ano," pravil Král, "čeká na tebe totiž velký úkol. V bludišti je mnoho lidí, jako jsi byla dřív ty, kteří bloudí a neznají mě. Ty jim budeš o mě vyprávět a pomůžeš jim najít cestu. To je teď tvůj úkol. Ale kdykoliv se mnou můžeš mluvit a já s tebou. Nic si nedělej z toho, že všechno v bludišti bude vypadat ponuře a šedivě, já budu mluvit k tvému srdci a tvá mapa tě povede."
Pak se otočil a dívka spatřila, že se k nim mezitím připojil okřídlený kůň.
"Je čas," řekl Král. "Musíš se vrátit. Nezapomeň, že se mnou můžeš kdykoliv mluvit." Potom dívku objal a ona pocítila, jak do ní vstupuje síla a radost.
"Děkuji ti, Králi, děkuji ti za všechno. Nikdy nezapomenu." Pak se vyšvihla na hřbet okřídleného koně a za chvíli už viděla Krále jen jako malou bílou tečku na pestrobarevném pozadí.
Když se dívka vrátila do bludiště, řídila se pečlivě mapou. Někdy na ní chvíli pozapomněla, nebo se vydala směrem, který vypadal lákavější, ale vždy se rychle vrátila. Časem začala říkat i ostatním lidem o tom, co prožila. Někteří se jí smáli a považovali ji za blázna, ale někteří ji uposlechli a sami se vydali za Králem. A tak pokračuje ve svém velkém úkolu a těší se, až se s Králem znovu setká. Snad to bude již brzy.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Avilan Avilan | E-mail | Web | 19. prosince 2010 v 9:48 | Reagovat

Rozhodně je to lepší ne Labyrint. Je to opravdu krásně napsané, nechápu, jak jsi mohla něco tak krásného dát dohromady.

2 Avilan Avilan | E-mail | Web | 19. prosince 2010 v 10:10 | Reagovat

Musím sem ještě něco napsat :-D
Strašně moc mě zaujal ten děj. Vážně jsem nečekala, co se z toho vyklube, ale u toho stromu, to se ti vážně povedlo. Někdy si říkám, proč já jsem přestala pevně věřit v Boha. Myslím si, že je něco víc, to je mi jasné, ale hold když věří ve velký třesk, tak se vylučuje Bůh. Jenom si to v té hlavě musím trochu poskládat dohromady, protože ten pocit nejistoty mám už delší dobu a stále jsem nedošla k výsledku, jestli v Boha věřím, nebo v něj jen doufám...

3 Avilan Avilan | E-mail | Web | 19. prosince 2010 v 10:32 | Reagovat

Já vím. A doufám, že ty dveře snad jednoho dne opět otevřu :-)

4 Avilan Avilan | E-mail | Web | 19. prosince 2010 v 10:34 | Reagovat

Ještě tam půjdu něco přidat, nějak mě to baví :-D

5 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 19. prosince 2010 v 14:17 | Reagovat

Páni, to je opravdu úžasné 8-) seš dobrá.

6 Aryjen♥ Aryjen♥ | Web | 19. prosince 2010 v 16:44 | Reagovat

Jé tohle si přečtu, až na to budu mít klid, počítám ale, že to bude skvělé počteníčko jako vždy :D

7 Clarett Clarett | Web | 19. prosince 2010 v 19:03 | Reagovat

[2]: Velký třesk a Bůh se nevylučují ani v nejmenším! Právě naopak! :-)

K článku - na povídku se strašně těším a chci si ji přečíst co nejdřív. Opravdu, brzy se do toho dám. :)

8 Caddy Caddy | Web | 20. prosince 2010 v 16:04 | Reagovat

Lúthien, je to tak neskutečně nádherné!!! Dojalo mě to, je to tak skutečné a pravdivé!!! Napsala jsi to překrásně, opravdu!!! Nevím, jak popsat to, co teď cítím... Jen ti moc moc děkuji, že jsi to zveřejnila a podělila se o svůj pohled na svět... Třeba právě tahle povídka ukáže správnou cestu někomu, kdo stále jen hledá... :-)

9 Lúthien Lúthien | Web | 20. prosince 2010 v 17:47 | Reagovat

[8]: Děkuju Caddy! Moc jsi mě potešila, je to pro mě povzbuzení :)Ani mě nenapadlo, že by se to mohlo tak líbit.

10 Ynka Ynka | Web | 23. prosince 2010 v 2:12 | Reagovat

je to moc hezké... taková jedna velká metafora ;o) Vážně úžasné, moc se ti to povedlo! :o)

11 Kružítko Kružítko | Web | 23. prosince 2010 v 7:31 | Reagovat

Je to vážně úžasné a krásné...
[8]: Souhlasíme s tebou...

12 Lúthien Lúthien | Web | 23. prosince 2010 v 11:25 | Reagovat

[10]:[11]: ´
Děkuju moc :-)

13 Terka Terka | Web | 27. prosince 2010 v 13:07 | Reagovat

Je to opravdu krásné!

14 Clarett Clarett | Web | 29. prosince 2010 v 21:47 | Reagovat

MIlá Lúthien,  děkuji, že jsi mi tu povídku připomněla! Udělala mi velkou radost a povzbudila mě. Nápad s bludištěm a mapou - to je úžasné! Strašně se mi to líbí :) Těším se na tvé další příspěvky; internet by měl být plný tak krásných věcí - k oslavě Pána Ježíše :)

15 Lúthien Lúthien | Web | 30. prosince 2010 v 10:15 | Reagovat

[14]: Díky, to mám radost

16 JR JR | 6. ledna 2011 v 17:38 | Reagovat

Tak krásný příběh jsem dlouho nečetla. Nemám slov. Prostě překrásné. :-)

17 Eruvin Eruvin | 4. června 2011 v 20:04 | Reagovat

Teda Lúthien, to je nádhera! Miluju takovéhle příběhy, vždycky mi to pomůže ve víře nebo při jednání s Bohem... Já jsem nedávno udělala hrozně špatnou věc a bylo pro mě úplně neuvěřitelné, když mi Ježíš něco takového odpustil... Je to úžasné. A moc se mi líbí, jak píšeš, to se vyrovná takovým dílům jako Narnie nebo Anthropos. Děkuju, žes to sem dala. :-)

18 Lúthien Lúthien | Web | 21. ledna 2012 v 18:46 | Reagovat

[16]:[17]:
Moc vám děkuju, je to pro mě opravdu povzbuzení :)

19 Irith Irith | Web | 3. prosince 2014 v 17:57 | Reagovat

Je to ... úžasné. Hrozně se mi líbí ta, hloubka, vrstevnatost, jestli mi rozumíš. Každým odstavcem se čtenář dostává hloub a hloub a chápe víc a víc... hrozně se mi to líbí. A ten nápad s Labyrintem jako posmrtným životem - geniální.
Líbí se mi to moc, opravdu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama