Fantazie je moje realita

14. srpna 2011 v 21:53 | Lúthien Tinúviel |  povídky
Předem upozorňuji, že tato "povídka" nebyla psána se snahou nějak se přiblížit nebo napodobovat Letopisy Narnie. Byla napsaná naprosto spontánně, autorka v něm jen vyjádřila svou fantazii a myšlenky. Jakákoli podobnost s autorkou a postavami je čistě náhodná...při psaní nebylo ublíženo žádnému zvířeti. Omluvte prosím pravopisné i jiné chyby....


Dneska ráno jsem zůstala ležet v posteli o trochu déle, než je u mě obvyklé, cítila jsem se totiž hodně unavená, jenže jsem nevěděla z čeho. Vždyť jsme nešla spát příliš pozdě, ale ta podivná malátnost mě neopouštěla. Jakoby mě spánek ještě víc unavil, než posílil. Převalila jsem se na bok, přitáhla jsem k sobě peřinu a ještě chvíli jsem nechala zavřené oči a jen tak nechala své myšlenky volně toulat. Prázdniny...ani mě nějak nebaví. Vždyť není pořádně co dělat. Kdyby tady aspoň bylo kam jít, ale tady, v našem malém městě, tady prostě není nic zajímavého...Pomalu moje myšlenky nabraly nový, mnohem zajímavější směr. Kdybych tak mohla prolézt skříní do Narnie, to by bylo něco! Jaké by asi bylo prožít prázdniny v Narnii? Před očima se mi hned objevila zelená narnijská údolí, za kterými se táhly hluboké lesy a daleko na horizontu se k nebi vypínaly zasněžené horské vrcholy. Skoro se mi zdálo, že z dálky ke mě doléhá tichá melodie faunovi flétny.

Znovu jsem se v posteli zavrtěla a přetočila se na druhý bok, ale v tom jsem najednou ucítila něco divného. Zdálo se mi, že na mě někdo začal cákat vodu a peřina byla celá vlhká. Překvapeně jsem se v posteli posadila a otevřela oči, tentokrát jsem se ale neubránila výkřiku. Nebyla jsem totiž ve svém pokoji, ale přímo uprostřed lesa. Nad svou hlavou jsme spatřila střapaté větve smrků a vysoko nad nimi jasně modrou oblohu. To, co mě probudilo, byl letní deštík, který ale už ustal. Chvíli jsme se nemohla leknutím ani pohnout, jen jsem se kolem sebe rozhlížela a vdechovala svěží vůni jehličí a smůly. Jestli nejsem v Narnii, tak teda nevím, kde bych mohla být...ale jak je to možné? Mohlo se mi splnit přání? Ještě chvilinku jsem seděla a přemýšlela jsem, jestli se mám bát, nebo se radši radovat a pak jsem se rozhodla, že když už jsem tady (a ať je to kdekoliv), tak si to pořádně užiju. No jen řekněte, kdo z vás se už probudil v posteli a objevil se na úplně neznámém místě? Toho se musí využít!
Rychle jsem vyskočila z postele a teprve pak jsem si uvědomila, že jsem ještě pořád v noční košili a to zrovna není ten nejlepší úbor na procházku lesem. Vyřešila jsem to tak, že jsem svlékla povlak na peřinu a ten jsem přes sebe přehodila jako plášť. Byl sice trochu vlhký od toho deštíku, ale lepší než nic. Moje bosá chodidla se dotkla měkkého lesního mechu a já jsem vykročila do voňavého přítmí mezi lesními stromy. V korunách stromů se ozýval veselý ptačí zpěv, který mi dodával odvahu na cestu. Za chvíli zmizely všechny obavy a já si plně užívala krásného lesa, prozářeného teplými slunečními paprsky.
Šla jsem asi deset minut, když se přede mnou najednou kmeny stromů rozestoupily a já spatřila malou chaloupku. Byla trochu menší, než aby v ní mohli bydlet normálně velcí dospělí lidé, ale to mi starosti nedělalo, protože já jsem zrovna svou výškou nikdy nevynikala. Mnohem víc mě ale zaujalo to, co jsem spatřila přímo před chaloupkou. Na dřevěné lavičce klidně seděl trpaslík s ježatými zrzavými vlasy a dlouhým plnovousem. Spokojeně bafal z dlouhé fajfky a přitom se vybavoval s jelenem. Ano, nespletli jste se, byl to opravdu jelen! Nikdy jsem neviděla takové krásné zvíře zblízka, takže jsem se obdivovala jeho hebkou srst, rozložité paroží a hluboké inteligentní oči, až příliš inteligentní na obyčejné zvíře, ale to už je obrátil ke mně. V tu chvíli si mě všiml i trpaslík a rozkašlal se tak, že mu fajfka málem vypadla z rukou. Ani jsem se jejich úleku nedivila; byla jsem zabalená do povlečení, rozcuchané vlasy mi divoce vlály kolem vyděšené tváře. Určitě na mě nebyl příliš povzbudivý pohled. Jelen se ke mně přiblížil několika ladnými skoky.
"Nejsi snad dcera Evina?" zeptal se mě.
"Ano, jsem," přikývla jsem, protože jsem samozřejmě dobře věděla, že takhle v Narnii nazývají lidé. Teď jsem byla opravdu šťastná - vždyť bylo jisté, že jsme skutečně v Narnii!
"Ale jak ses sem dostala?" podivoval se jelen.
"Abych pravdu řekla, tak ani sama nevím…Moc jsem si přála, abych se sem mohla někdy podívat."
Teď už se trpaslík konečně vzpamatoval ze záchvatu kašle a zasáhl do našeho rozhovoru.
"No tak, přece tu dívku nenecháme stát venku! Nedala byste si něco k snídani? Určitě by se v mé chaloupce něco našlo."
Zdvořile jsem poděkovala a ujistila jsem ho, že hlad opravdu mám. Hned mě uvedl do své malé chaloupky, kde sice nebylo moc místa, ale jinak tu bylo čisto a útulno. Posadil mě ke stolu a za chvilku už mi začal snášet různé dobroty, které našel ve spíži. Stále jsem si připadala jako v krásném snu. Sotva jsem se pustila do jídla, dali jsme se do hovoru. Chtěla jsem se dovědět v jaké části Narnie se vlastně nacházím a jestli bych mohla vidět Aslana. Na druhou otázku trpaslík překvapeně povytáhl obočí. "Vida, tak ona ví i o Aslanovi!" zašeptal si pod vousy. Viděla jsem, že jsem pro něj jednou velkou záhadou. Trpaslík ochotně souhlasil, že mi pomůže, abych se k Aslanovi dostala. Vyběhl znovu před chaloupku a promluvil s jelenem. Když jsem dojedla snídani, uslyšela jsem dusot kopyt a trpaslík mi pokynul, abych šla ven. Před chaloupku právě přiběhl mohutný černý hřebec se sametově hebkou hřívou, černou jako bezhvězdné nebe. Pozdravil mě a pak mi řekl, že mě odveze k Aslanovi. S radostí jsem souhlasila a s dost velkými obtížemi jsme vyšplhala na jeho vysoký hřbet. Pevně jsem se chytila jeho hřívy a stiskla ho koleny a pro jistotu jsem ho ještě poprosila, aby běžel opatrně. Za chvilku už se mnou cválal zářivou krajinou, a ačkoli jsme měla co dělat, abych nespadla, užívala jsme si každou chvilku té jízdy.

Netrvalo dlouho a před námi se objevili štíhlé věže hradu Cair Paravel. Ve skutečnosti byl ještě mnohem majestátnější a krásnější než jak jsem si ho kdy představovala ve své obrazotvornosti. Najednou jsem si uvědomila, jak jsem neupravená a co mám na sobě za oblečení a že se vůbec nehodí, abych takhle předstoupila před Aslana, ale měla jsme smůlu, protože v tu chvíli jsme projeli branou a stanuli jsme na nádvoří. Beze slova jsem sklouzla s koňského hřbetu a hned jsme ho spatřila - stál několik kroků přede mnou. Byl tak obrovský, že se na mě díval svrchu. Živoucí zlato jeho hřívy se třpytilo v paprscích slunce a chvilku mě napadlo, že vypadá spíš jako socha, než jako živý lev. Ale tahle myšlenka mě okamžitě opustila, když na mě promluvil:

"Čekal jsem na tebe, dcero." Řekl Aslan.
Sklonila jsme oči k zemi. Toužila jsme ho spatřit, ale teď v jeho přítomnosti, jsem byla příliš šťastná a příliš vyděšená, než abych se hned přiměla k řeči. Je zvláštní pociťovat radost a hrůzu zároveň - byla jsem tak šťastná, že by mi bylo jedno, kdyby mě na místě zabil, jen když jsem se mohla dívat do jeho velkých zářivých očí a naslouchat uklidňujícímu hlasu. Nakonec jsem se ale ovládla a promluvila jsem.
"Aslane, jsem tak šťastná, že tě můžu vidět!"
"Pojď se mnou do zahrady, tam si promluvíme," řekl a hned se otočil a vedl mě z nádvoří do té nejkrásnější zahrady, jakou jsem kdy viděla. Hlava se mi zatočila z omamné vůně květin, ale nevnímala jsem skoro nic jiného, než velkého lva, který kráčel po mém boku.
"Zavolal jsem tě sem z tvého světa na chvíli - na pouhou chviličku - abych s tebou mohl mluvit. Poslední dobou jsi mému hlasu příliš nenaslouchala.
"Tvému hlasu?" zeptala jsem se vylekaně. "Ale jak to…"
"Přece dobře víš, že nejsem jen v Narnii…Já jsem v každém světě. A můj hlas můžeš slyšet ve svém srdci…vždyť ho dobře znáš."
Uvědomila jsem si, že Aslan má pravdu. Vlastně jsem to věděla hned, ale nechtěla jsem to sama sobě přiznat.
"Odpusť mi to, Aslane," prosila jsem ho vroucně, "opravdu ti chci naslouchat."
"Vím, že se často trápíš," pokračoval Aslan, "trápíš se věcmi, které se už staly nebo těmi, které se teprve mají stát. A takový strach tě jen vysiluje. Slyšela jsi už o tom, že dokonalá láska zahání každý strach?"
Místo odpovědi jsem vyhrkla to, co mě trápilo nejvíc.
"Aslane, já bych chtěla žít tady…nechci už být v našem světě."
Aslan se zastavil a upřel na mě svůj pátravý zrak. Cítila jsem se, jako by před ním nebyla žádná moje myšlenka tajemstvím, že v mém srdci čte jako v otevřené knize.
"Ty dobře víš, že to není tvůj svět," pokračoval. "Vstoupila jsi do něj a zase z něj vystoupíš. Je pro tebe teď realitou, ale přitom je jen slabým odrazem reality skutečné, pro kterou jsi byla stvořena. I Narnie je jen odleskem té pravé podstaty, i když se jí možná podobá víc. Musíš se na světě naučit žít."
Pohlédl na mě tak laskavě, jako otec, který chce uchlácholit ustrašené dítě.
"Když budeš mít v srdci naději, že jednou přejdeš do té lepší a nádhernější reality, bude se ti zdát i ten obyčejný šedý svět mnohem lepší. Radši najdi způsob, jak v něm žít bez strachu a jak co nejlíp využít svůj čas."
Sklonil se ke mně, takže jsem mohla udělat to, po čem jsem tak dlouho toužila - zabořila jsem ruce do jeho sametové hřívy a objala jsem ho. Ucítila jsem jeho teplý dech, když mě políbil na čelo.
"I ta nejčernější tma se stane světlem…Já jsem s tebou a nikdy tě neopustím."
Najednou se mi zdálo, že ta poslední slova ke mně přicházejí z velké dálky. Všechno kolem mě zčernalo a Aslan byl pryč. Zamrkala jsem, abych se přesvědčila, jestli je skutečně taková tma a v tom jsem najednou znovu uviděla svou postel i svůj pokoj. Na sobě jsem měla čistou noční košili, peřiny byly povlečené a úplně suché. To není možné…přece to nemohl být jen sen! Takové sny nebývají. Tenhle sen se zdál skutečnější než realita…
Ať už to byl sen nebo ne, Aslanova slova jsem si zapamatovala do nejmenších podrobností a stále je nosím ve svém srdci. Vím, že teď žiji v realitě a chci se z ní radovat a užívat si jí. Přesto vím, že jednou přijde realita, úplně jiná a nová a to mi dává ještě větší naději.

"Milovník útěků natrvalo by prohlásil: "Podívejte se, jak naše pozemské buky blednou před krásou stromů Lórienu." Autor Středozemě však říká: "Přečtěte si fantastický příběh a potom ohlédněte znovu na ten les, který se vám předtím zdál tak všední; nevidíte v něm teď stopy Lórienu? Nezdá se vám, že by se támhle na paloučku mohli vynořit elfové?" Fantastické světy vracejí kouzlo tomuto světu, znovu vrhají světlo na krásu stvoření, která nám před tím mohla být skrytá. Neoslavují vítězství snu a fantazie nad plytkou realitou. Ukazují realitu v její skutečné slávě, oděnou do krásy."
(Citát převzat ze článku "Narnie a Středozem:útěk ze světa, nebo chvála stvoření? Určitě stojí za přečtení!)

P.S. Původně jsem chtěla psát úplně něco jiného, tohle vzešlo samo od sebe :D
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alice Cullen-Hale Alice Cullen-Hale | Web | 14. srpna 2011 v 22:16 | Reagovat

Opravdu moc krásná povídka. I já si nejednou přeju uniknout z našeho světa, ale konec konců Aslan, který promluvil tvými ústy, tvou povídkou má pravdu... ;-) Opravdu moc hezké!

2 Alice Cullen-Hale Alice Cullen-Hale | Web | 14. srpna 2011 v 22:55 | Reagovat

Souhlasím, horory se mi stejně jako Tobě nelíbí, ale Tim Burton prostě umí a podle mě jedním z mistrů v oboru režie a nijak jsem u sledování Sweeneyho nebála, taky jsem se spíš smála ;-) Teď ty písničky pořád poslouchám!

3 Lalaith Lalaith | Web | 15. srpna 2011 v 8:39 | Reagovat

Úžasná povídka. Moc hezky napsané,chvíli jsem měla pocit,že také stojím nohami v mechu a cítím vůni jehličí. Souhlasím s Alice Cullen-Hale. Kdo by občas nechtěl alespoň na chvíli uniknout z našeho světa? Ale Aslanova slova jsou pravdivá a citát na konci taky. Už nejednou jsem si v lese říkala,že na některém palouku by mohli tančit satyrové a dryády :)

4 Jíťa Jíťa | Web | 15. srpna 2011 v 10:46 | Reagovat

Moc hezká povídka! Líbila se mně ta část o momentální realitě a naučení se žít...
A článek si jdu hnedka přečíst, úryvek mě zaujal :)

5 Lúthien Lúthien | Web | 15. srpna 2011 v 10:56 | Reagovat

Děkuju všem za milé komentáře :)
Odkaz nějak nefunguje, odkazuje na domovskou stránku, takže se k samotnému článku musíte proklikat -klikněte na články a tam už uvidíte název výše zmíněného článku.

6 Terka Terka | Web | 15. srpna 2011 v 13:31 | Reagovat

Nádherná povídka, přečetla jsem ji jediným dechem, ba dokonce jsem se dostala k názoru, že bys mohla napsat vlastní pokračování Narnie :-) :-D
Vážně, teď zrovna čtu Lva, čarodějnici a skříň, bylo to čtivé, hezky popsané, jako bych v tom příběhu byla.
Ten citát na konci je překrásný! Přesně tak to vidím, fatnazie dělá náš svět krásnějším!

7 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 16. srpna 2011 v 18:53 | Reagovat

Já jsem v každém světě. A můj hlas můžeš slyšet ve svém srdci. ---► to je krásný, vážně mě to úplně chytilo za srdce!
A ten citát na konci je také nádherný.

8 Caddy Caddy | Web | 19. srpna 2011 v 10:04 | Reagovat

Strašně se mi líbí poselství, která do svých povídek dáváš... Vždy mě povzbudí a pohladí na duši :-) Ani nevíš, jak jsem Aslanova slova potřebovala slyšet... A ty jsi mi je připomněla, tu pravdu... :-)

A ten citát - nemám slov. Je to strašně krásné a pravdivé... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama