Září 2011

Šedé kraje - I. část

29. září 2011 v 13:38 | Lúthien Tinúviel |  povídky
Konečně jsem se donutila k tomu, abych zpracovala nápad, který jsem dostala v Irsku. Ten den byl stejný jako několik předešlých - bylo zataženo a všechno bylo šedivé. Trošku jsme si vzala inspiraci i z Příběhů ze země Anthropos a tahle povídka se trochu podobá jedné starší povídce - Bludišti. Vím, že to není příliš originální, ale prostě jsme to napsat musela. Jak už je mým zvykem, je to tak trošku alegorie, záleží na vás, co si v tom najdete :)

Husté mraky, šedé jako roztavené olovo slibovaly, že se brzy rozpoutá bouře. Nad vřesovišti se však zatím vznášela klidná, ospalá atmosféra, jako by země nebrala výstrahu nebe nijak v úvahu. Zdálo se, že věčně přítomný vítr dnes opustil ty neutěšené šedé kraje a vydal se zkoumat jiné končiny. Nepohnul se ani jeden vřesový kvítek, dokonce ani listy na větvích stromů blízkého lesíka. Ptáci také utichli, snad je zmohla ospalost letního odpoledne. Vřesoviště se nepřerušeně táhla kam až oko dohlédlo, jen směrem na sever se proti nebi rýsovala silueta kopců, které se zdály úplně černé. Zvláštní však na nich bylo to, že nešlo dohlédnout na jejich vrchol, protože asi od poloviny své výšky byly zahaleny hustými mraky, které bily do očí svou bělostí.
Na kraji vřesovišť, pod rozložitým dubem, opřená o jeho drsnou kůru, seděla mladá dívka a četla si knihu. Každou chvilku však zvedla své černé oči a zahleděla se směrem k tajemným kopcům. Snad se snažila uhádnout, co se skrývá za hustými mraky, které halily jejich vrcholy, snad jen jejich bílá barva přitahovala její pohled. V tomto kraji totiž bílá barva nebyla jinde k vidění. Těžko se dá popsat, jak truchlivým dojmem ten kraj působil. Jakoby z něj nějaký silný obr vysál všechny barvy, nebo jakoby ležel pod příkrovem popela. Stromy, květy vřesu, tráva i nebe - to všechno bylo oděno do různého odstínu šedi. Tak nějak asi svět vnímají lidé, kteří jsou barvoslepí. Jenže dívka barvoslepá nebyla, aspoň tomu věřila. Ale snít o barvách, to bylo jediné, co jí zbylo. Nikdy totiž neviděla nic jiného, než tu šedivou krajinu. I ona sama vypadala tak, jako by byla součást té krajiny, jakoby se z ní zrodila. Vlasy, husté a vlnité, měly barvu rozkvetlého vřesu, ale vřes, který rostl tady, byl popelavě šedý. Oči měla černé, v jejím bledém obličeji se třpytily jako onyxy.

Utéct do ticha...

22. září 2011 v 14:39 | Lúthien Tinúviel |  Myslím
Poslední dobou prožívám nějaké podivné myšlenkové ticho - ticho ve své hlavě, inspirace si zase dala dovolenou, múzy mlčí a v hlavě mám vzduchoprázdno. Je to zvláštní klid před bouří. Zbývá mi posledních pár dnů před začátkem školy a místo abych je nějak pěkně využila, dopadá na mě podivná deprese. Mám strach, jak vydržím v pondělí ve škole od sedmi ráno do osmi do večera, domů se dostanu někdy v deset večer...A tak jsem teď několik dnů přecházela od ničeho k ničemu a byla jsem naprosto neschopná nějaké užitečné činnosti. Ale teď už toho mám dost. Nechci se nechat znova zatáhnout do špatných nálad a depresí, nemíním se hroutit pod tíhou úkolů a starostí.

Člověk má vždycky dvě volby - buďto podlehne depresi a sebelítosti a místo aby žil, tak jen přežívá, chodí všude se zamračeným výrazem na tváři a má pocit, že celý svět je proti němu. Anebo se rozhodne, že se nenechá těmi okolnostmi zdeptat a depresi nepodlehne, dokáže se radovat z maličkostí, problémy a úkoly bere jako výzvu a v hluku okolního života umí najít uvnitř sebe pokojné ticho. A tak to chci tenhle školní rok. Depresí a smutku už jsem si prožila dost. Odmítám si nasadit stejnou utrápenou masku, kterou nosí lidé okolo.

Nové Přírůstky do knihovničky

17. září 2011 v 15:44 | Lúthien Tinúviel |  Čtu
To počasí mě jednou zabije! Ráno je zima, odpoledne vedro, jako v tom Irsku...Už aby byl pořádný podzim :D Ano, jsem blázen, neužívám si hezké teplé počasí a těším se na zimu.
A navíc na mě leze podzimní únava (jako jarní únava, ale tahle je na podzim). Určitě existuje i zimní a letní únava... :D

Vyburcovala jsem se aspoň k nějaké činnosti, aby blog neumřel, tak vám dnes napíšu o výhodném obchodu, který se mi nedávno podařilo uzavřít :) Našla jsem skvělý internetový antikvariát - TADY Nemohla jsme uvěřit, že tam mají tak levné knihy a tak jsem to nevydržela a hned si jich pár objednala. Už je mám doma, jsou v opravdu dobrém stavu a mám z nich velkou radost. Takže tenhle antikvariát doporučuju!


Rozhodování

12. září 2011 v 18:57 | Lúthien Tinúviel |  Žiju
Omlouvám se za tu odmlku, měla jsem toho teď nějak hodně a ani jsem neměla náladu, abych na blog něco psala. Ale teď se zase všechno vrátilo do normálu :)

Zpátky do Středozemě aneb O natáčení Hobita

3. září 2011 v 15:00 | Lúthien Tinúviel |  Sleduju
Jak už asi většina fantasy nadšenců dobře ví, natáčení Hobita je v plném proudu a dokončeno by mělo být v roce 2012. Už se také ví, že film bude rozdělem na dva díly, někdo je rád a někdo na to zase nadává. Mě to nijak nevadí, spíš jsem radši :) Skvělé je, že režii opět dostal Peter Jackson, který natáčel Pána Prstenů a ne Dell Toro, který se toho měl ujmout, ale nakonec ustoupil. Vrátí se zpět staří známí - Saruman - Sir Cristopher Lee, Galadriel - Cate Blanchett, Gandalf - Sir Ian McKellen, , Legolas - Orlando Bloom nebo Glum v podání Andyho Serkise. A noví herci taky nevypadají špatně, hlavně představil Bilba - Martin Freeman - se podle mě na roli skvěle hodí. Zatím všechno vyypadá dobře a já věřím, že to bude perfektní film. Každopádně se moc těším, až budu moct vyyrazit do kina.

Tady si můžete pustit videa, která byla zatím zveřejněná. Doufám, že i přes jazykovou bariéru vám přiblíží atmosféru, který panuje při natíčení.

1. Video
Obdivuji Petra Jacksona, jak se mu podařilo zhubnout :D Ale o to samozřejmě nejde. (Miluju jeho přízvuk xD ) Je úžasné, jak znovu vybudovali Hobitín a opravdu to tam vypadá, jak v Pánovi Prstenů :) Všimněte si těch skládacích židliček, jak je mají označené"Gollum" a "Bilbo" :D Kulisy Roklinky mě uchvátily, udělali to snad ještě líp, než v LOTRovi. A jeskyně pod Mlžnými horami jsou perfektní! Nejlepší je, jak pan režisér začne opakovat dokola jména všech trpaslíků :D "Nori, Ori, Dori, Bifor, Bofur, Bombur, Oin, Gloin...tohle je noční můra!"


Příběhy ze země Anthropos

2. září 2011 v 20:23 | Lúthien Tinúviel |  Čtu
Dneska bych vám chtěla napsat o knihách, které sice u nás nejsou příliš známé, ale já je mám moc ráda a myslím si, že by mohly oslovit víc čtenářů. Knihy jsou hodně inspirované Letopisy Narnie a Pánem Prstenů, v některých věcech bych řekla, že i dost kopírují a přebírají nápady, na druhou stranu je tam ale i dost originálních myšlenek. Autor John White byl křesťan, dokonce nějakou dobu působil i jako misionář, proto jsou jeho knihy naplněné poselstvím o Bohu, ale myslím, že to může být příjemné čtení i pro nevěřící.



Světlo v temnotě

1. září 2011 v 18:38 | Lúthien Tinúviel |  povídky
Člověk něco chce udělat, ale pak se to náhle změní. Konečně jsem se snažila dopsat jinou povídku, ale pak jsem si sedla a sepsala jsem úplně jinou. Byl to můj náhlý popud, musela jsem prostě ze sebe dostat myšlenky. Přemýšlela jsem, že je to dost dlouhé, jestli to nemám rozdělit na víc částí, ale myslím, že by to nemělo cenu. Upřímně, ani se mi to nechce zveřejňovat, protože si říkám, že to není dostatečně dobré, že je to vlastně blbost...znáte tenhle pocit? :D Já se většinou ale stydím skoro za všechno, co stvořím. Spisovatel vždycky tak trochu odhalí svoje nitro a pak může být zranitelný. Ale už radši mlčím, udělejte si na to názor sami. Jsem zvědavá, jestli to pro někoho bude tak čtivé, aby to dokázal dočíst až do konce...

Při čtení si pusťte tuhle hudbu

Lehký vánek se mazlivě proplétal korunami stromů, něžně laskal nažloutlé listy, některé z nich odtrhl a pak je nechal volně padat k zemi, kam dopadly s tichým povzdechem nad tím, že jejich pouť tímto světem končí. Brzy byly zašlapány do prachu nemilosrdnými kroky zástupu kráčejícího po polní cestě. Byl nádherný podzimní den, slunce stálo vysoko na obloze a dopřávalo svěží zelené krajině trochu posledního tepla před tím, než se ohlásí krutá zima. Zasněnou atmosféru rušil jen tichý hovor lidí a jejich kroky, nikde se však neozval smích. Všichni byli zahaleni do černého, muselo tedy jít o pohřební průvod. A opravdu, v čele zástupu kráčeli čtyři muži, kteří nesli na ramenou těžkou černou rakev. Konečně bylo ticho přerušeno prvními tesklivými tóny houslí, to šumaři začali hrát.