Šedé kraje - I. část

29. září 2011 v 13:38 | Lúthien Tinúviel |  povídky
Konečně jsem se donutila k tomu, abych zpracovala nápad, který jsem dostala v Irsku. Ten den byl stejný jako několik předešlých - bylo zataženo a všechno bylo šedivé. Trošku jsme si vzala inspiraci i z Příběhů ze země Anthropos a tahle povídka se trochu podobá jedné starší povídce - Bludišti. Vím, že to není příliš originální, ale prostě jsme to napsat musela. Jak už je mým zvykem, je to tak trošku alegorie, záleží na vás, co si v tom najdete :)

Husté mraky, šedé jako roztavené olovo slibovaly, že se brzy rozpoutá bouře. Nad vřesovišti se však zatím vznášela klidná, ospalá atmosféra, jako by země nebrala výstrahu nebe nijak v úvahu. Zdálo se, že věčně přítomný vítr dnes opustil ty neutěšené šedé kraje a vydal se zkoumat jiné končiny. Nepohnul se ani jeden vřesový kvítek, dokonce ani listy na větvích stromů blízkého lesíka. Ptáci také utichli, snad je zmohla ospalost letního odpoledne. Vřesoviště se nepřerušeně táhla kam až oko dohlédlo, jen směrem na sever se proti nebi rýsovala silueta kopců, které se zdály úplně černé. Zvláštní však na nich bylo to, že nešlo dohlédnout na jejich vrchol, protože asi od poloviny své výšky byly zahaleny hustými mraky, které bily do očí svou bělostí.
Na kraji vřesovišť, pod rozložitým dubem, opřená o jeho drsnou kůru, seděla mladá dívka a četla si knihu. Každou chvilku však zvedla své černé oči a zahleděla se směrem k tajemným kopcům. Snad se snažila uhádnout, co se skrývá za hustými mraky, které halily jejich vrcholy, snad jen jejich bílá barva přitahovala její pohled. V tomto kraji totiž bílá barva nebyla jinde k vidění. Těžko se dá popsat, jak truchlivým dojmem ten kraj působil. Jakoby z něj nějaký silný obr vysál všechny barvy, nebo jakoby ležel pod příkrovem popela. Stromy, květy vřesu, tráva i nebe - to všechno bylo oděno do různého odstínu šedi. Tak nějak asi svět vnímají lidé, kteří jsou barvoslepí. Jenže dívka barvoslepá nebyla, aspoň tomu věřila. Ale snít o barvách, to bylo jediné, co jí zbylo. Nikdy totiž neviděla nic jiného, než tu šedivou krajinu. I ona sama vypadala tak, jako by byla součást té krajiny, jakoby se z ní zrodila. Vlasy, husté a vlnité, měly barvu rozkvetlého vřesu, ale vřes, který rostl tady, byl popelavě šedý. Oči měla černé, v jejím bledém obličeji se třpytily jako onyxy.


Vzdala své pokusy o čtení, zavřela knihu a opřela hlavu o kmen dubu. Zůstala pak bez pohnutí sedět se zavřenýma očima, až se zdálo, že usnula. Za chvilku však oči znovu otevřela, protože ji vyrušil šelest tichých kroků, které se blížily jejím směrem. Rozhlédla se, aby zjistila, kdo to může být, ale jakmile jí oči spočinuly na příchozím, rozšířily se upřímným údivem. Dívka rychle vyskočila a přitiskla se k drsné kůře stromu, snad se tak cítila trochu bezpečněji, i když to žádné útočiště nebylo.
Pomalu se k ní blížil ten nejzvláštnější muž, jakého kdy viděla. Hluboké vrásky v jeho tváři stejně jako sněhobílé vlasy byly jasným důkazem, že již prožil mnoho zim. Ostře řezané rysy a tváře ošlehané větrem, stejně jako jeho obnošený šat zase lehce prozrazovaly, že je to nejspíš pocestný, který své dny tráví pod širým nebem. Až dosud by na něm nebylo nic zvláštního, ale dívčiny oči upoutal především jeho šat, protože nebyl šedý jako ten její, ale v ponuré krajině svítil výraznými barvami. Na sobě měl světle modrou plátěnou košili a světle hnědé kalhoty, v ruce držel krásně vyřezávanou cestovní hůl s jasně zelenou špicí. Ale dokonce víc než jeho barevné šaty dívku zaujaly jeho oči, které byly jemně modré, přesně tak modré, jak si vždycky představovala oblohu, jak by asi vypadala, kdyby na chvíli zmizely šedé mraky. Jeho tvář byla tak jiná, než tváře ostatních lidí, které vídala, že ji to děsilo i přitahovalo zároveň. Lidé, žijící na vřesovištích, měli většinou utrápené nebo vážné výrazy. Dalo by se říct, že jejich tváře byly stejně šedé, jako jejich okolí - bez radosti a vnitřní jiskry. Ale tvář cizince byla úplně jiná - zdálo se, že z ní přímo září zvláštní pokoj a radost, jakou dívka nikdy nepoznala. Zůstala stát tam, kde byla, protože nevěděla, co má od toho poutníka čekat a zvědavě ho pozorovala.

"Přeju ti dobrý den, Eleanor," oslovil dívku muž a usmál se na ni, jako kdyby to byl její starý známý.
V její bledé tváři se na chvíli objevil nevěřícný výraz, ale pak zvážněla.
"Jak znáte mé jméno? Nikdy jsem vás neviděla…" zavrtěla nechápavě hlavou. "Snad vám o mě někdo říkal?"
"Nerad vidím, že máš ze mě strach," řekl muž a také se teď zatvářil vážněji. "Máš pravdu, ani já tebe nikdy neviděl, ale přicházím za tebou s poselstvím. Snad bychom si mohli na chvíli sednout, abych ti všechno řekl."
"Poselství? Jaké poselství?" ptala se dívka zmateně.
Muž chvíli neodpovídal, jen se opíral o hůl a prudce oddychoval.
"Mám za sebou dlouhou cestu a už bohužel nejsem tak mladý, jako dřív. Snad mi odpustíš, když si nejdřív trochu odpočinu. Potřebuji nabrat dech."
Eleanor přikývla, strach ji pomalu přešel a zvítězila u ní zvědavost. Pokynula muži, aby ji následoval a usadila ho na velký oblý kámen, který ležel ve vřesovišti jen pár kroků od místa, kde spolu hovořili. Sama se posadila na menší kámen naproti poutníkovi a nedočkavě k němu zvedla pohled.
Chvilku klidně seděl, jen pohledem bloudil po pusté krajině.

"Ke kopcům to není tak daleká cesta, jak se zdá, Eleanor." Promluvil najednou.
"Jak to víte? Byl jste tam?" zvolala překvapeně.
"Ano, přicházím odtamtud. Ale už dlouhou dobu cestuji těmito šedými kraji a setkávám se s lidmi, jako jsi ty." Zadíval se jí přímo do očí, jako by snad mohl nahlédnout do jejího nitra. "S lidmi, kteří netouží po ničem jiném, než dostat se z šedých krajů a spatřit modré nebe. Jejich myšlenky putují ke kopcům a pronikají skrze husté mraky a jsou vyslyšeny. Neboj se, Eleanor, nejsi sama na tomhle světě. Přišel jsem tě pozvat, aby opustila tohle místo zármutku a tmy a odešla jsi do království světla. Nebo jsi snad zapomněla na jméno, které ti matka dala při tvém narození? Eleanor - vždyť i ve tvém jméně je světlo!"
Několik vteřin pozorovala jeho tvář, protože nemohla uvěřit slovům, které zněly z jeho úst, snad se snažila najít stopy žertování, ale nebyly tam. Sklopila oči k zemi a usilovně pozorovala malý vřesový kvítek.
"Mluvíte, jako kdybyste mě znal od narození. Nechápu vaše slova…"
"Copak jsi neseděla každý den pod tímhle stromem a nepřála sis, aby ses aspoň na chvilku mohla přiblížit k těm kopcům a zjistit, co se na nich ukrývá?"
Eleanor musela přikývnout.
"Ano, to je pravda. Ale snad to byl jen takový dětský výmysl…každý ví, že na těch kopcích nic není."
"Opravdu?" opáčil muž a znovu se na ni zahleděl tak, že ji připadalo, že každá její myšlenka je mu úplně zřejmá. "Kdo ti tohle vyprávěl?"
"Můj otec."
"Skutečně tomu věříš, Eleanor? Co říká tvé srdce?"
Na chvíli ztichla, než odpověděla. Tiché odpoledne vyrušilo zahřmění, které k nim z dálky dolehlo. Dívka zvedla tvář k temným mrakům, které na západě ještě zčernaly a vypadaly teď opravdu hrozivě.
"Ne," řekla rozhodně. "Ne, já tomu nevěřím. Musí být něco jiného, než jen tohle."
"Tvůj otec," pokračoval muž, "dokázala bys ho opustit?"
Dívka se zatvářila nejdřív překvapeně, ale pak se smutně usmála.
"Mám pocit, že jsem ho už dávno opustila. Vždyť i kvůli tomu trávím tolik času venku a sním o něčem lepším…myslím, že otec mě nenávidí."
Poutník pokýval hlavou a pak stočil řeč jinam, aby ji odvedl od smutných myšlenek.
"Co sis to předtím četla za knihu?" zeptal se.
"To byla historie naší země."
"Opravdu? Zajímalo by mě, jestli se tam také píše o tom, jak se lid vzbouřil proti králi, který musel uprchnout se svými věrnými do kopců a jak pak celou zemi zahalil soumrak, když se jeho místa ujal nový král.
Eleanor k němu zvedla překvapený pohled.
"To jsem nikdy nevěděla! Skutečně se tohle stalo?"
"Ano, ale nedivím se, že to v tvé knize nebylo. Váš současný král se snaží držet lidi v nevědomosti všemi možnými prostředky."
Dívka si to všechno snažila srovnat v hlavě.
"Takže…Je tu opravdu jiné království? Takové, kde je modrá obloha?" zeptala se s nadějí.
"Ano," přikývl starý muž, "a ten jediný pravý král mě poslal za tebou, protože viděl tvoje slzy a nechce tě nechat napospas temnotě. Můžeš přejít do království světla, stačí, když budeš opravdu chtít."
První dešťové kapky si našly skulinku mezi mraky a začaly s tichým šelestem dopadat na vyprahlé vřesové květy. Nechala si smáčet své dlouhé šedé vlasy, protože déšť skoro ani nevnímala.
"Já chci," řekla tiše. "Chci odejít," dodala a zvedla k němu své černé oči. "Ale jak…?" nechala větu nedokončenou.
Muž zalovil v kapse kalhot, a poté jí podal malou bílou obálku. Přijala ji, a než rozlomila pečeť, všimla si, že je na ní zobrazena holubice. Vytáhla list papíru, aby se dala do čtení, spatřila však jen dva krátké řádky:

"Jdi stále po proudu řeky na východ a oči měj upřené ke kopcům. Nenechej se zastrašit ničím, co uvidíš nebo uslyšíš a až se přiblíží soumrak, vyhledej odpočinek v králově stromě."

Zmateně zavrtěla hlavou a pohlédla znovu na poutníka, aby se ho zeptala, co je to vlastně ten "králův strom", ale muž už mezitím vstal a chystal se na další cestu.
"Vy odcházíte?" zeptala se ho vyděšeně.
"Ano, musím pokračovat v cestě k dalším lidem, abych jim také řekl o království světla a předal jim dopis. Teď už všechno zvládneš sama, ale záleží na tobě, jestli budeš mít dost odvahy a vydáš se na cestu."
"Jak bych to ale mohla sama zvládnout?" namítala Eleanor. "Myslela jsem si, že půjdete se mnou!"
"Je mi líto, dítě," odvětil muž a v jeho světlých očích se zračil soucit, "ale tuhle cestu musí každý projít sám. Drž se slov, která jsou v dopisu. Teď tam toho není moc napsané, ale každý den se objeví nová slova, která tě povedou. Pokud se jimi budeš řídit, nesejdeš z cesty. Jak jsem už říkal dříve, cesta ke kopcům není tak daleká, jak se zdá."
S těmito slovy ji stisknul ruku, usmál se na ni a pak se obrátil a pustil se znovu na cestu směrem na západ.

Eleanor zůstala chvilku stát a snažila se vstřebat všechno, co se odehrálo. V ruce svírala dopis, ale v tom si uvědomila, že stále ještě prší a tak ho rychle skryla, aby se nezmáčel. Rychle zamířila pod strom, kde seděla předtím a kde stále ležela kniha a její plášť. Knihu nechala na místě, ale plášť si přehodila přes ramena a kapuci si nasadila na hlavu, aby se aspoň trochu chránila před deštěm. Zadívala se na kopce, které se tyčily za šerými vřesovišti; dříve jí připadaly tak blízko, ale teď naopak hrozně daleko. "Musím se vydat na cestu…jestli propásnu tu příležitost, už možná nikdy jiná nenastane." Zhluboka se nadechla a pak udělala první krok; první krok směrem ke kopcům, pryč ode všeho, co dosud znala, krok ke svobodě.

Pokračování příště :)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 iness iness | 29. září 2011 v 18:33 | Reagovat

Je to úplně skvělý!! Je to hrozně dobrý nápad a už se těšim na pokračování! :)

2 JR JR | Web | 29. září 2011 v 18:59 | Reagovat

Krásná povídka :-) Taky už se nemůžu dočkat pokračování :-)

3 Lalaith Lalaith | Web | 29. září 2011 v 19:57 | Reagovat

Senzační nápad! Moc se mi líbí tvůj styl psaní, je hodně poutavý. Přidávám se k nedočkavcům, kteří se těší na další kapitolu :-)

4 Avilan Avilan | Web | 1. října 2011 v 9:46 | Reagovat

Má to moc dobrý nápad :) Píšeš moc hezky, udivuje mě, jak krásně popisuješ. Jsem opravdu zvědavá na další pokračování :-)

5 Lúthien Lúthien | Web | 1. října 2011 v 13:43 | Reagovat

Ahoj :) Já mám táké blog a na něm přezdívku Lúthien, takže se neděs :D
Moc se mi líbí začátek té povídky ;) Rozhodně napiš brzy další kapču. Budu se těšít ;)

6 Clarett Clarett | Web | 2. října 2011 v 10:28 | Reagovat

Má to zvláštní atmosféru. Líbí se mi to šedé prostředí vřesovišť (akorát nevím, kde se tam octl ten dub:-)) - trochu mi připomíná knížku Lilith... Ta holka musí být strašně krásná; černé oči, šedé vlasy, bledá pleť. Působí to pěkně.

Máš tam ale pár hrubek, které to trochu ruší a tentokrát se ti tam docela opakují slova. Hned první věta je kostrbatá "Bouřkové mraky, šedé jako roztavené olovo slibovaly, že se brzy rozpoutá bouře." Zkusila bych to počasí sledovat dál, protože jestli se ta bouře měla skutečně spustit brzo, chtělo by to naznačit aspoň hřmění, blesky, prudký vítr - na konci tam začne jenom krápat.:)

Připadá mi, že i tenhle příběh se řadí mezi ty, které by si zasloužily pořádně rozepsat. Víš, působí to nepřirozeně... děvče žije v temném světě, roky touží po tom, uniknout pryč. Proč už to neudělala? Očividně nemá problém uvěřit poutníkovi a bez váhání opustit rodinu, domov, bez jakékoli přípravy, úplně sama...
Myšlenku to má samozřejmě krásnou, únik z temnoty a cesta za Králem, ale další problém je, že člověk už to v tom vidí od první chvíle. Trochu bojuju s tím, že vlastně vím, jak to bude dál probíhat, jak to dopadne a jakékoli příběhové napětí už v tom necítím. Vím, že toho času nemáš tolik, ale zkus to někdy rozepsat do něčeho většího, propracovaného, kde těch postav bude víc, budou mít různé charaktery a všechna dobrodružství najednou naberou úplně jiného významu! Vždyť si představ, že by Eleanor třeba utekla a její otec ji začal pronásledovat, co když je ve vesnici někdo, komu na ní záleží a ví, co doma prožívá, a tak se za ní vydá sám, ochrání ji před otcem, ale chce s ní utéct úplně někam jinam! Podařilo by se jí ho přemluvit nebo by sama sklouzla a nechala se zavést někam, kam nechce? Kdo by jí podal pomocnou ruku...? Měla bys v tom paralelu na cestu do Božího království a zároveň dobrodružný příběh, vztah s někým druhým, který ale vůbec nemusí být jednoduchý :-D

Nezlob se, prosím tě, že ti do toho tak hrozně kecám (já mám na kritiku Famisa, a jsem za něj moc ráda - jeho komentář k Princezně mi těch chyb taky našel ažaž).... Samozřejmě - pořád je to čistě TVŮJ příběh, nenech se ovlivnit, když s tím nesouhlasíš! ;)  Ale především ti děkuju, že máš odvahu tohle psát, protože když je člověku blbě nebo ztrácí naději, tohle dokáže úžasně postavit na nohy. Snad jsem ti nevzala chuť do práce, moc ráda si přečtu pokračování - vždyť kdoví,jak to všechno nakonec dopadne. Držím ti palce!! Hlavně piš dál! :)

7 Lúthien Lúthien | Web | 2. října 2011 v 11:43 | Reagovat

[6]: Ahoj Clarett, moc děkuju za komentář, tvého názoru si cením!
Tentokrát jsem to po sobě několikrát četla, ale na přehlédnutí hrubek jsem mistr :D Tak si to ještě zkontroluju.
Původně jsme čekala, že to bude ještě mnohem kratší, schválně píšu jednoduše a nechci tam zatahovat další postavy, protože by se to zbytečně komplikovalo a zaniklo by jednoduché poselství. Ono by se tomu možná ani nemělo říkat povídka, spíš je to taková alegorie.
Já nemám ráda moc dlouhé povídky na pokračování. A navíc jsem se teď začala věnovat knize.
Nicméně, vážně děkuju, ještě si to projdu a zamyslím se nad tím.

8 Caddy Caddy | Web | 2. října 2011 v 17:08 | Reagovat

Miluju tvoje povídky, Lúthien... Vždycky pohladí na duši a povzbudí, když se odhalí pravá myšlenka, to poselství... Tahle povídka má krásnou atmosféru, šedé vřesoviště, mraky a déšť, zvláštní ticho... A pak příchod naděje.
Krása, piš dál :-) Moc se těším na další :-)

9 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 11. října 2011 v 21:31 | Reagovat

Páni, vypadá to oprabdu zajíměv. Z počátku se mi i docela líbyla ta krajina. Odpovídala tomu, jak se někdy cítím. Prostě mnohdy nemám moc náladu na barvy, na lidi a vůbec na nic. Jen si udělám čaj a dívám se z okna jak prší. Nicméně časem, jak o té krajině mluvili, mi začala připadat hrozná. Asi bych na takovém místě nechtěla žít.
Eleanor je zajímavá dívka a z počátku mi přišla šablonovitá. Víš, jak to myslím? Na začáku příběhu bývá vždycky někdo, kdo chce svodu, vymyká se starým řádům apod. Ale když potom ten stařec, který mi mimochodem připomínal Ódina, říkal, že to tak cítí i ostatní, tak mě to přešlo. Najednou mi přišla, jako obyčejné děvče, co chce nosit barevné stuhy ve vlasech.
Je to moc hezká povídka, Lúthien. Máš zajímavý styl, je to takové čtivé. Trochu mi to připomíná Tolkiena - popisuješ přírodu a zároeň mluvíš o lidech. A všechno to pak souzní - lidé patří k té přírodě a naopak. Prostě moc hezké, těším se na pokračování.

10 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 11. října 2011 v 21:31 | Reagovat

PS: Ježiš teď si to po sobě čtu a mám tam hrozně hrubek. Promiň :D

11 Chodiaca kreativita Chodiaca kreativita | Web | 15. října 2011 v 23:23 | Reagovat

Tak, mám to za sebou :D

Čo k tomu povedať... Popisy máš dobré, skutočne tam zčasti vidím toho Tolkiena(v opise kopcov a v tom, že akosi pričasto spomínaš rieky xD), preto som to čítala aj ďalej.
Ale, jedna vec sa mi príliš nepáči. To si asi písala niečo ako na "spôsob sna", to mi už nepasovalo hneď na začiatku. Často, ak my, násťročné spisovateľky píšeme o dievčatách, veľmi často nás to ťahá k takému.. ako to nazvať... dievčenskému romániku :D No tak ale, neviem, ako to bude pokračovať, to sa uvidí časom :)

A ešte jedna vec - je to dlhé dielo, ale poskytuje málo informácií. Nič nevieme o dievčati, ani o jej spoločenskom postavení(keď si sa zmienila o tom, že by mala opustiť otca, prekvapilo ma to. Mohla si skôr, ešte predtým, nejako zakomponovať, pridať jej city k otcovi, teraz ani neviem, či ho má rada alebo čo... :D). Tiež by sa hodilo viac opísať aj obálku a hlavne pečať(stačilo, že je krvavo červená, alebo podobne), pretože predpokladám, že je podstatná.

No, fúúú, mám to za sebou. Ospravedlňujem sa, ale ono to ide samo... :-)

12 Chodiaca kreativita Chodiaca kreativita | Web | 15. října 2011 v 23:25 | Reagovat

[9]: úplne súhlasím :)

A ešte jedna vec - mám taký zlý dojem, ale myslím, že meno "Eleanor" som už kdesi videla. Myslím, že sa to používalo v jednej knihe, jej meno mi teraz však nepríjde na rozum... Spomínal sa tam "Parohatý kráľ".

Ale zbytok máš vážne dobrý :-)

13 Lúthien Lúthien | Web | 16. října 2011 v 14:25 | Reagovat

[12]: Ahoj! Moc děkuju za komentář :) Fakt mě potěší, když to někdo čte a ještě se nad tím zamýšlí!
Máš pravdu, že se tam o Eleanor moc nedozvíte, ani o jejím vztahu k otci a tak dále, protože to je můj záměr. Možná se to víc objasní, až zveřejním pokračování (jestli se k tomu ovšem někdy dokopu :D ) O pečeti na dopisu jsem také přemýšlela, ale pak jsem to zavrhla, protože to nebylo podstatné.
Jméno Eleanor je běžné jméno, nic super originálního, ale líbí se mi, tak jsme ho použila.

14 Lúthien Lúthien | Web | 16. října 2011 v 14:26 | Reagovat

[9]: Moc děkuju! Je zájímavé číst, jak to na lidi působí.

15 assasin-tess assasin-tess | 19. října 2011 v 16:23 | Reagovat

Moc pěkný příběh... těším se na pokračování... už to asi zaznělo, ale máš moc pěkný popis počasí, postav atd atd... taky bych chtěla takhle umět psát :-)

16 eruvin eruvin | 7. února 2012 v 22:36 | Reagovat

A to se nebojíš, že ti ten nápad někdo ukradne? To by byla docela škoda, je to moc hezký. Já taky píšu, mimochodem dost podobným stylem jako ty, ale zatím váhám, jestli můžu některý ty svoje povídky zveřejnit takhle. Jinak to máš naprosto úžasný a těším se na pokračování. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama