Světlo v temnotě

1. září 2011 v 18:38 | Lúthien Tinúviel |  povídky
Člověk něco chce udělat, ale pak se to náhle změní. Konečně jsem se snažila dopsat jinou povídku, ale pak jsem si sedla a sepsala jsem úplně jinou. Byl to můj náhlý popud, musela jsem prostě ze sebe dostat myšlenky. Přemýšlela jsem, že je to dost dlouhé, jestli to nemám rozdělit na víc částí, ale myslím, že by to nemělo cenu. Upřímně, ani se mi to nechce zveřejňovat, protože si říkám, že to není dostatečně dobré, že je to vlastně blbost...znáte tenhle pocit? :D Já se většinou ale stydím skoro za všechno, co stvořím. Spisovatel vždycky tak trochu odhalí svoje nitro a pak může být zranitelný. Ale už radši mlčím, udělejte si na to názor sami. Jsem zvědavá, jestli to pro někoho bude tak čtivé, aby to dokázal dočíst až do konce...

Při čtení si pusťte tuhle hudbu

Lehký vánek se mazlivě proplétal korunami stromů, něžně laskal nažloutlé listy, některé z nich odtrhl a pak je nechal volně padat k zemi, kam dopadly s tichým povzdechem nad tím, že jejich pouť tímto světem končí. Brzy byly zašlapány do prachu nemilosrdnými kroky zástupu kráčejícího po polní cestě. Byl nádherný podzimní den, slunce stálo vysoko na obloze a dopřávalo svěží zelené krajině trochu posledního tepla před tím, než se ohlásí krutá zima. Zasněnou atmosféru rušil jen tichý hovor lidí a jejich kroky, nikde se však neozval smích. Všichni byli zahaleni do černého, muselo tedy jít o pohřební průvod. A opravdu, v čele zástupu kráčeli čtyři muži, kteří nesli na ramenou těžkou černou rakev. Konečně bylo ticho přerušeno prvními tesklivými tóny houslí, to šumaři začali hrát.


Kráčela úplně vzadu, a i když bylo teplo, ramena měla zahalena vlněným šátkem, který k sobě pevně tiskla. Od včerejšího dne si připadalo jako ve snu, ale v takovém, z kterého se mermomocí snažíte probudit a nakonec zjistíte, že se probudit nedokážete a že v tom snu musíte zůstat navěky. Velké černé oči, zahalené smutečním hávem černých řas, hleděly před sebe, ale nezdálo se, že vnímají krásu krajiny, spíš se zdálo, že hledí do úplně jiného světa. Neuronila ani slzu, protože jí už žádné nezbyly.

Průvod se zastavil na malém hřbitově, ohraničeném nízkou zdí, plným rozpadlých náhrobků s vybledlými nápisy. Kolik lidí tam asi leží? Pamatuje si ještě někdo jejich jména? Pamatuje si je ještě tráva, po které běhali jako děti na návsi před statkem? Pamatuje si je ten mohutný starý buk, který se naklání přes hřbitovní zeď, jako by byl strážcem tohoto místa? Sedali na jeho větvích ti, kteří teď spočívají v zemi? Pozorovali východ slunce nad obzorem, viděli, jak se mlha mění v tekuté zlato a pomalu mizí a všude zanechává ledovou svěžest? Vzpomene si někdo na ně?
Pozorovala, jak jeho tělo spouštějí v dřevěné truhle do země. Kněz pronesl svou obvyklou řeč a nad nebožtíkovým hrobem udělal znamení kříže. Potom přistoupili hrobníkovi pomocníci a začali rakev zasypávat kyprou hlínou, kterou měli připravenou na okrajích. Ženy si osušily tváře, opřely se o své manželi, děti se chytily matek za ruku a všichni se vydali zpět domů, zpět ke svým obvyklým životům. Hlína dopadala s pravidelnými tupými údery na víko dřevěné truhly tak dlouho, dokud nebylo dílo hotové a jeho ostatky tak zůstaly navždy skryté před světem živých lidí. Muži se poplácali po ramenou, zasmáli se a společně se vydali také domů, už se těšili, až usednou ke stolu a dostanou dobrou horkou polévku. Když jejich hovor v záhybu cesty utichl, hřbitov se ponořil do svého obvyklého mrtvého klidu. Někde v dálce se ozval kos, který se svou písní loučil se slunečním svitem, protože slunce se pomalu sklánělo k západu. Škoda, že to nemohl slyšet. Miloval zpěv kosů. Nakonec však utichli i ptáci, když se uvelebili ve svých hnízdech.

Zůstala tu už jen ona. Vyskočila na zídku, sevřela bílými dlaněmi drsnou kůru buku a vyšvihla se do větví, kde zůstala sedět a pozorovala zapadající slunce, které zbarvilo obzor do krvava, jasně rudé červánky zaplály nad korunami vysokých smrků, jakoby se snad celý horizont utápěl v plamenech. Vánek k ní lehce doplul, váhavě pohladil její bílou kůži, letmo se dotkl jejích kadeří, lesknoucích se v záři zapadajícího slunce jako živoucí zlato, dotkl se jejích tváří, které si stále uchovaly jemně červený nádech, pokusil se žertovně fouknout pod pletený šál. Ale ona si ho jen více přitáhla k tělu a nespustila oči z nádherného představení, které ji slunce ten večer připravilo, jakoby snad vůbec netušilo, že jedny oči, které jí byly dražší víc, než celý život, už ho vidět nemůžou. Vánek smutně zašuměl v korunách stromů, pročísl trávu mezi hroby, ještě naposled ji něžně pohladil po tváři, a pak ji také opustil. Slunce vyslalo přes kopce poslední zlatavý paprsek a pak se ponořilo do temnoty. Na okraji nebe se začaly pomalu objevovat hvězdy. Opřela hlavu o kmen stromu a zpod zavřených víček jí skanula slza. Kolikrát seděli na tomhle místě spolu a počítali hvězdy? Najednou jich bylo celé nebe, ale on je z místa, kde ležel, neviděl. Pro něj už žádné světlo nesvítilo.

Už na nic nečekala, sklouzla ze stromu a vydala se po cestě opačným směrem, než ležela vesnice. Slzy smáčeli její tváře, dopadaly i na vlněný šátek, který ji už nebyl schopný chránit před vlezlým podzimním chladem, který sebou přinesla temnota. Nestarala se však o nic. Šla, i když netušila kam. Věděla jen, že chce jít, že musí jít dál. Zavřela oči.

"A až budeme spolu, koupím ti taky takové hříbě, chceš? Vychováš si ho a budeš se na něm učit jezdit. A naše děti taky. No tak, nesměj se, přece se mnou chceš mít děti, nebo ne? Aspoň pět holčiček, jedna bude mít tvoje oči, černé jako obloha v den, kdy nevyjde měsíc, další bude mít tvoje vlasy, zlatavé jako ranní mlha, třetí bude mít tvoje ruce, malé a bílé jako ruce víly, čtvrtá bude mít tvoje ústa, růžová jako maliny, pátá bude mít tvůj smích, tu nejkrásnější hudbu na světě. Neměl bych tak přehánět, ale já přeháním rád, miluju tě. Já vím, nejdřív se musíme vzít. Však to bude už brzy.!

Začal padat jemný deštík, který rozmáčel prašnou cestu. Měsíc i hvězdy se schovaly za mraky, takže šla v naprosté temnotě. On tam dole také odpočívá v temnotě, jsme na tom stejně. Říkají, že mám zapomenout. Může člověk zapomenout na svou duši? Stal se součástí mojí duše, součástí mého srdce. Jak na něj mám zapomenout, když ho mám stále před očima?

"Víš, když slunce není vidět, stejně nezmizelo, jen se skrylo. Každé ráno přece vyjde znova, tak proč si dělat starosti s temnotou? I za těmi nejčernějšími mraky se skrývá modré nebe. Vždycky se v temnotě nakonec objeví světlo."

Přihnal se ledový vítr, kapky deště ji bičovaly do zad, promáčely její vlasy i šaty, ledový chlad ji svíral ve svých dlaních. Přesto se ještě bránila a kráčela dál, i když každou chvíli zavrávorala. Poprvé upadla přímo do hluboké kaluže, a když se zvedla, měla celé šaty zašpiněné od bahna. Přesto pokračovala v cestě. Zdálo se jí, že už takhle kráčí hodiny, že ta cesta snad nikdy neskončí.
Pro mě už žádné světlo není. Nemůžu spatřit modré nebe skrze mraky. Už nikdy světlo neuvidím.
Po několika hodinách ji začaly síly docházet. Došla k mohutné lípě, která tu stála uprostřed polí úplně osamělá, osamělá jako ona sama. S povzdechem ulehla k jejím kořenům, zabalila se do šálu, jak nejlíp dovedla a pak zavřela oči.
Kéž se už neprobudím. Kéž ráno nikdy nepřijde.

Déšť pomalu ustával, ještě chvíli šuměl v koruně lípy, ale postupně slábl, až utichl docela. Posledních pár kapek steklo z listů na spící dívku a opět se okolní tmou rozlehlo konejšivé ticho. Vánek se vrátil. Chvilku vířil kolem jejího těla, potom ji začal jemně hladit po tváři, kde viděl stopy slz. Byla tak bledá a útlá, její tělo bylo úplně prokřehlé. Vánek rozvířil listy v korunách lípy, jako by ji prosil, aby se spícího děvčete ujala a ochránila ji. Ta však nemohla udělat nic víc, než držet nad ní této noci stráž. Všechny zvuky utichly, když celé okolí naslouchalo jejímu spánku a snažilo se ji nerušit v odpočinku, který ji mohl aspoň trochu posílit.

Kráčela po louce obsypané bílými a zlatými květy lilií. Vanul jemný vánek, slunce svítilo na jasně modré obloze, ale přesto nepřipalovalo, bylo příjemně teplo. Na sobě měla prosté bílé šaty, na kterých nebyla ani stopa bláta. Chvíli se tomu divila, ale pak její pohled upoutalo něco, co se v trávě jasně třpytilo. Vydala se zvědavě tím směrem. Brzy zjistila, že je to řeka, která si vinula rovnou krajinou jako stříbrná stužka. Najednou si uvědomila jakou má žízeň. Klekla si, nabrala chladivou vodu do dlaní a hltavě pila. Voda ji příjemně osvěžila a snad jí přinesla i trochu uklidnění.

"Už je ti lépe?"
Nelekla se, pouze ji překvapilo, že na ni někdo promluvil. Pohlédla na druhý břeh řeky a tam spatřila tak ostré bílé světlo, že pohled musela zase rychle sklopit. Zaclonila si oči rukou a zkusila se podívat ještě jednou. Světlo bylo tak oslnivé, až se zdálo, že by jí klidně mohlo vypálit oči. Bylo ještě jasnější než slunce při úsvitu. Přesto měla nejasný pocit, že v tom světle vidí obrysy lidské postavy. Nebyla však schopná dívat se tím směrem delší dobu. Najednou si uvědomila, že neodpověděla. Připadalo jí, že však ze sebe nedostane ani hlásku. Najednou se jí opět začaly koulet slzy po tvářích, nebylo to však ze strachu nebo smutku. Cítila se víc šťastná, než kdy předtím, ale zároveň v sobě cítila nesnesitelnou bolest.
"Teď je mi lépe," odpověděla tiše. "Ale co až se probudím? Tohle je přeci sen, že ano?"
"Opravdu si to myslíš?"
Tahle odpověď ji zarazila, ale pak si uvědomila, že byla na místě. "Třeba jsem už po smrti," napadlo ji.
"Chtěla bych tu zůstat, ať je to sen, nebo ne. Nechci se tam znovu probudit, v té temnotě a prázdnu."
"Ty se tolik trápíš, ale pro sebe, ne pro něj." Jeho slova zněla laskavě, přesto ji zabolela.
"Proč musel odejít? Proč? Nedokážu žít bez něj."
"Nemůžeš znát důvody všech věcí, které se dějí. Ale on už je z temnoty pryč, je ve světle. Nemyslíš, že je to pro něj lepší, než aby nadále zůstával v šeru?"
Věděla, že jeho slova jsou pravdivá. "Ale když to tolik bolí. Neunesu to. Jak mám dál žít?"
"Mohu ti tu bolest vzít. Stačí, když mě o to požádáš."
Jeho slova byla stejně chladivá, jako voda v řece, z které před chvilkou pila. Ucítila v sobě osten vzpoury jako kus ledu, ale pomalu začal roztávat.
"Prosím, vezmi ode mě tu bolest."
Najednou cítila, jak ji světlo úplně obstoupilo. Neodvažovala se otevřít oči, přesto viděla jasně i přes víčka, že je ta bílá záře všude kolem ní. Uslyšela tichá hlas přímo u svého ucha.
"Neboj se. Já tě nikdy neopustím. Nikdy se tě nezřeknu. Když půjdeš ohněm, plamen tě nespálí. Půjdeš li vodou, nestrhne tě proud. Pokud půjdeš pouští, neztratím tvou stopu. Budu tvým světlem, až půjdeš tmou."

Uslyšela zpěv ptáků a tak otevřela oči. Stále ležela pod mohutnou lípou, na sobě měla špinavé zablácené šaty a v momentě se roztřásla zimou. Pomalu vstala na vratké nohy a vyšla kousek na cestu. Stála na kopci, takže pod sebou mohla vidět celý širý zelený kraj s políčky, které se jevily jako prošívaná deka, se stužkami řek i střechami vesnických usedlostí. Slunce už jasně svítilo a ranní mlha se skoro rozplynula, ve vzduchu však po ní zůstala příjemná svěžest.
Najednou si uvědomila, že bolest skutečně zmizela. Zase mohla dýchat volně, na prsou ji přestal tížit velký balvan. Věděla, že on není v temnotě, ale ve světle. "Jednou za tebou přijdu, slibuju. A pak nás už nic nerozdělí."

Jenže co mohla dělat teď? Kam jít a co dělat dál? Znovu ji roztřásl chlad a tak se vrátila pod lípu, kde si sedla na pokroucený kořen.
"Prosím, ukaž mi cestu."

Na cestě zarachotila kola kočáru a ozval se dusot kopyt. Pohlédla tím směrem a uviděla kočár, tažený dvěma štíhlými vraníky. Pozorovala, jak kolem ní projíždí, když v tom se najednou vůz zastavil a z něj vystoupila žena, oblečena v prostých šedých šatech.
"Proboha, co to tady vyvádíte? Vždyť je takové chladno a vy jste skoro nahá!"
Zůstala na ní chvíli zaraženě hledět, než se zmohla k odpovědi.
"Já…já nemám kam jít."
"Co to povídáte?" zeptala se žena vyděšeně a přistoupila k ní blíž. Pozorně si ji začala prohlížet, jako by ji její tvář velmi zaujala.
Dívka sklopila oči k zemi.
"Včera zemřel můj snoubenec." Odpověděla. "Moji rodiče zemřeli před dvěma lety na úplavici a on sám byl sirotek, takže nemůžu jít ani k jeho rodičům. Proto jsem řekla, že nemám kam jít, paní. Je to pravda."
Najednou ji ta žena objala a trvalo hezkou chvilku, než ji pustila. V očích měla slzy.
"Ne. On nebyl sirotek. Byl to můj syn. Jenže…byla jsem tak mladá. Rodiče mi nedovolili, abych si dítě nechala. Teď jsem po něm pátrala, dlouho a dlouho a včera jsem přijela ve chvíli, kdy se všichni vrátili z pohřbu. Nestihla jsem vidět svého syna, bylo příliš pozdě." Pohlédla na dívku s láskou. "Ráda bych však měla aspoň dceru. Pojedeš se mnou? Budeš mi moc vyprávět o tom, jaký byl, abych byla trošku připravená, až se s ním jednou setkám po smrti. Žiji sama, jsem vdova a mám dost velký majetek, ale nikoho, komu bych ho mohla jednou předat. Myslím, že můj syn by chtěl, abys ho dostala ty."
Dívka skoro nebyla schopná slova. Znovu ženu objala.
"Pojedu s vámi moc ráda."

Plamínek svíčky poskakoval a jeho odlesk na stěně se chvěl jako pavučina ve vánku. Na posteli ležela malá dívenka a své modré oči upínala k plamínku. Do místnosti vstoupila mladá žena s dlouhými zlatými vlasy, rty růžovými jako maliny, malýma bílýma rukama, očima černýma jako noc, kdy nevyšel měsíc a tiše se zasmála smíchem, který zněl lépe, než hudba. Dívenka se k ní otočila a také se usmála.
"Myslíte, že se už brzo uzdravím?" zeptala se s nadějí.
"Ano, věřím, že brzy ano. Vždyť už se několik dívek uzdravilo a to je dobré znamení."
"A budu moct jít brzy do pokoje k ostatním? Je mi tu někdy smutno."
"Musíš ještě chvilku vydržet. Nechceš přece nikoho nakazit, viď?"
"Ne, to nechci. Paní vychovatelko?"
"Ano?"
"Vaše rodiče už jsou také v nebi?"
Pohladila ji po vláskách.
"Ano, moji rodiče se radují ve světle."
"Někdy si říkám, že bych za nimi chtěla hned. Chtěla bych je vidět. Proč tu musím zůstávat a oni už jsou pryč? Proč jsem neodešla s nimi?"
"Člověk nemůže znát odpovědi na všechny otázky. Ale jestli chceš, můžu ti pomoct, aby ta bolest odešla."
"Ano, to bych chtěla." Zvedla k ní dychtivá očka.
Sklonila se k ní, a začala jí tiše vyprávět svůj příběh. Dívence se postupně rozjasňoval pohled, až nakonec svou vychovatelku objala.
"Chtěla bych jednou být jako vy."
"Buď raději sama sebou. Buď pro druhé světlo v temnotě a pak se nemusíš bát ani té největší tmy."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lalaith Lalaith | E-mail | Web | 1. září 2011 v 19:17 | Reagovat

Páni, to je úchvatné. Smutné, ale překrásné. Vlastně to nebylo až tak smutné, protože tenhle příběh dává naději. Opravdu úžasné, tohle se ti velmi povedlo.

2 Lúthien Lúthien | Web | 1. září 2011 v 19:31 | Reagovat

[1]: Děkuju, pochvala vždycky potěší :)

3 Caddy Caddy | Web | 1. září 2011 v 20:06 | Reagovat

Lúthien, ty umíš tak jemně vyjádřit spoustu pravdy... Tvoje povídky mě vždycky úžasně povzbudí, zvěstují radost a přináší naději... :-)

4 Lawiane Lawiane | Web | 1. září 2011 v 20:15 | Reagovat

ou, to je dojemný... :-(  ale krásný, kdybys neříkala, že ti to nepřijde dobrý, tak mě ani nenapadne, že by to mohlo být horší než tvé ostatní povídky. Máš pro psaní cit, dlouhé je to akorát a hezký konec. Fakt se mi to líbí a ta písnička se k tomu moc hodí. Jo a ten hlas v tom světle, připomíná mi, když mluví aslan nebo brumbál :-)

5 Vendy Vendy | Web | 1. září 2011 v 20:36 | Reagovat

To je úžasná povídka. Čiší z ní smutek, ale také smíření a radost. Chvílemi jako bych se poznávala, ten smutek jsem taky cítila. Jen to světlo pořád nevidím. Ale o tom to není...
K tomu krásná hudba z filmu, který miluju.
Povídku ti moc moc chválím, napsalas to výborně, líbí se mi i popisy, které používáš a líbilo se mi, jak si představovali své děti... 8-)
Krásné!

6 Black Black | Web | 1. září 2011 v 20:46 | Reagovat

Tak si říkám..ono to je v podstatě strašně smutné, ale já..vnímám to nějak jinak..jejda, vždyť já se při čtení usmívala (upozornění od mé drahé matinky)..mně to teda dobrý přijde, líbí se mi tvůj styl. Někdy souvětí, někdy strohá věta, barvitý popis..výborné

7 Terka Terka | Web | 3. září 2011 v 19:44 | Reagovat

Naděje z toho sálá a prosycuje celou duši! Máš tam nádherné obraty a přirovnání. Je to smutné, ale zároveň krásné, protože ten příběh říká jediné slovo: NADĚJE!

8 Lúthien Lúthien | Web | 4. září 2011 v 10:07 | Reagovat

[3]: Tak to jsem ráda, přesně k tomu by měly sloužit :-)
[4]: Děkuju! Ten Aslan by tomu mohl být blíž ;-)
[5]: Moc děkuju, mně vlastně ani nedošlo, že se dotýkám něčeho, co je pro tebe tolik osobní. Doufám, že to světlo najdeš!
[6]: Děkuju ti, jsem ráda, že ti to vykouzlilo na tváři úsměv :)
[7]: Pochvaly od tebe si moc vážím, děkuju!

9 Eruvin Eruvin | 7. září 2011 v 14:32 | Reagovat

Úžasný...

10 Ynka Ynka | Web | 16. září 2011 v 17:16 | Reagovat

je to nádherné, umělecky vyrovnané, spousta krásných obratů... nemohla jsem se od toho urvat ;o) Dlouhé je to akorát a musím se přiznat - dojalo mě to... opravdu :o)
Díky za krásnou povídku! :o)

11 JR JR | 18. září 2011 v 15:46 | Reagovat

Překrásná povídka :-) Taky mě dojala, píšeš moc pěkně. Dlouho jsem tu nebyla tak se tu teď trochu porozhlídnu :D

12 vivienne vivienne | Web | 5. února 2012 v 12:01 | Reagovat

opravdu dojemné a krásně napsané

13 Guja Guja | Web | 1. srpna 2012 v 22:40 | Reagovat

Dojemné. Já sice nevěřím na žádné světlo po smrti, ale je to moc hezky napsané. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama