Šedé kraje - II. část

22. července 2012 v 20:07 | Lúthien Tinúviel |  povídky
Trvalo to celých 10 měsíců, než jsem se dostala k pokračování téhle povídky. Opravdu se za sebe stydím, ale jsem ráda, že nakonec jsem se k ní vrátila. Než si budete číst druhou část, určitě si připomeňte tu PRVNÍ, protože tahle na ni úzce navazuje.
Vím, že to není nic světoborného ani originálního. Není to ani povídka, ve které by byl důležitý děj, postavy...ale je to taková alegorie o tom, co jsem prožívala a prožívám. Takové moje osobní vyznání. Snad si v tom najdete něco, co vás osloví.


Déšť se lil v hustých provazcích, až se celé vřesoviště změnilo v jednu velkou bažinu. Eleanor, která už byla celá promočená, šla však vytrvale dál. Snažila si vybírat pevnější místa, aby se jí nebořily nohy do bahna, ale protože už se začalo stmívat, šlo to jen velmi těžko. Na chvilku se zastavila, aby se vydýchala a podívala se nazpět. Zdálo se jí, že zatím nedošla příliš daleko.
Ještě se můžeš vrátit
. Podívej se na sebe, jsi celá promočená, nohy máš od bláta a jdeš úplně do neznáma. Zbláznila ses? Obrať se a jdi zpátky domů!
Chvíli váhavě stála. Pohlédla směrem ke kopcům, ale díky dešťové cloně zahlédla jen nejasné černé obrysy.
Znovu se dala na cestu, ale šlo se jí ještě hůř. V tom si vzpomněla na dopis, který ji předal poutník. Co že to tam vlastně stálo? Mám najít nějaký strom. Ale co s ním, až ho najdu? Pozorně se rozhlédla kolem sebe, jestli neuvidí nějaký strom, ale příliš v tom nedoufala, protože dobře věděla, že na vřesovištích stromy nerostou.


V tom ale ve tmě před sebou rozeznala nějaký tmavší bod. Byl o kus dál na kopci a jeho obrys skutečně připomínal mohutný kmen a rozložitou korunu. Přidala do kroku, aby to mohla prozkoumat. Slunce už mezitím zapadlo úplně a na kraj padla hustá temnota, protože měsíc byl schovaný za mraky. Z posledních sil se dopotácela na kopec, kde vítr foukal ještě ostřeji a ledové kapky ji bodaly do zátylku. Byl to skutečně strom - krásný velký buk. Nechápala, kde se vzal tady, uprostřed vřesovišť, ale přitom se zdálo, jako by tu stál od začátku věků. Pomalu k němu vztáhla ruku a dotkla se jeho drsné kůry. V tom ale vykřikla a uskočila leknutím. Dřevo pod jejími prsty zmizelo, odsunulo se stranou a ona se dívala do příjemně osvětleného pokoje. Zamrkala a podívala se znova. Nebyl to sen. Uvnitř kmene stromu byl opravdový pokoj, čistý a suchý, pohodlně zařízený pěkným nábytkem a osvětlený plameny několika svíček. Místo aby vešla dovnitř, zůstala dlouhou chvíli zaraženě stát a pouze nevěřícně zírala. Za chvilku si však uvědomila déšť a vítr, který ji nepřestával bičovat a tak udělala první váhavý krok a vstoupila do toho podivného stromového pokoje. Kmen stromu se za ní s tichým zaskřípáním uzavřel.
Okamžitě se jí ulevilo, protože se dostala z ledového vichru a deště do teplého útulného pokoje, kde bylo příjemné teplo a krásně to v něm vonělo dřevem a smůlou. Ze šatů jí na podlahu crčely potůčky vody, takže za chvilku stála v kaluži. Shodila ze sebe mokrý plášť a pověsila ho na věšák, který stál u vchodu. Potom se rozhlédla po pokoji. V rohu místnosti byla ustlaná postel a vedle ní prostřený stůl, na kterém stála polévková mísa, ze které se kouřilo. Eleanor si uvědomila, jaký má hlad, když ucítila příjemnou vůni teplého vývaru. Netrápila se přemýšlením o tom, jak je možné, že našla pokoj ve stromě, kde je pro ni připravená postel i večeře a pustila se do jídla. Měla pocit, že je to to nejlepší jídlo, které kdy okusila. Když se najedla, okamžitě ji zmohla ospalost. U postele našla malý lavor s vodou, takže se mohla trochu opláchnout a potom už se zachumlala do teplých peřin, a usnula tvrdým spánkem.
Ráno ji vzbudily paprsky slunce, procházející dovnitř malým kulatým okýnkem v kmeni stromu, kterého si včera ani nestačila všimnout. Převalila se na bok a přeletěla pohledem pokoj. Stůl byl opět prostřený ke snídani. Zavrtěla nechápavě hlavou, ale slíbila si, že se už radši nebude ničemu divit. Vstala z postele a pustila se do koláčků a horkého čaje. Potom si všimla, že na kraji postele má připravené nové suché šaty. Byly stejně šedé a obyčejné jako ty její, přesto krásně voněly čistotou a byly mnohem hebčí na dotek. S radostí se převlékla. Pak začala uvažovat, co by měla udělat dál. Od snídaně ji zbyly ještě nějaké koláčky a voňavý bílý chléb. Rozhodla se, že si jídlo sbalí sebou na cestu. Asi to moc dlouho nevydrží, ale nevím, kdy potkám další takový strom. S pitím si moc starostí nedělala, vřesovištěm protékaly říčky a sem tam se objevila i tůňka nebo jezírko, kde se mohla napít čisté vody. Vzpomněla si na dopis, který včera nechala pomačkaný v kapse mokrých šatů. Rychle zalovila v kapse a vytáhla ho. Byl trochu navlhlý, ale jinak v pořádku. Ale co bylo ještě zajímavější - objevila se na něm nová slova:

"Až potkáš temného jezdce, nenech se zastavit. Není to víc než stín, který má za úkol zasít do tvého srdce strach. Projdi skrze něj a pokračuj do Údolí stínů."

Eleanor si vzkaz přečetla ještě několikrát. Ucítil v srdci bodnutí strachu. Temný jezdec? Údolí stínů? Co to může znamenat? Neměla však jinou možnost, než se vydat na cestu a zjistit to a nebo se otočit a jít zpátky.
Přehodila si přes záda svůj plášť, strčila dopis znovu do kapsy, naposledy se rozhlédla po stromovém pokoji a potom přistoupila ke kmeni stromu tam, kde se včera objevily dveře. Nebyla tam po nich ani památka. Eleanor začala přemýšlet, jak se dostat ven. Zkusila se dlaní dotknout hladké kůry; jakmile to udělala, dřevo se pod její rukou posunulo stranou a znovu se před ní objevily dveře. Dívka jimi prošla ven do studeného zamračeného rána. Chladný vítr jí pročísl havraní vlasy, když se rozhlédla po kraji. Z mírného kopce, na kterém stála, mohla pozorovat, jak se vřesoviště táhnou do dálky. Vysoké kopce, ke kterým mířila, se jí teď zdály mnohem blíž, než tomu bylo předešlý den. Když se zahleděla zpátky směrem, odkud přišla, udivilo ji, jak daleko se teď zdála vesnice, která se nejasně rýsovala na jihu. Zhluboka se nadechla a vydala se na další cestu.
Dnes už se jí šlo o něco lépe, i když půda byla z včerejšího deště na některých místech rozbahněná a nasáklá vodou. Dávala si pozor, aby se vyhýbala zrádným místům, kde by se jí nohy zabořily do hlubokého bahna a zatím se jí to docela dařilo. Dnes se vřesoviště zdála ještě tišší než obvykle. Vítr se utišil a tak Eleanor při cestě doprovázel jen mírný vánek, který sem tam pohladil její vlasy. Dívka měla pocit, že je snad na celém světě sama. Opuštěnost krajiny se jí vsakovala pod kůži víc, než kdy předtím. Nikdy se nezatoulala do vřesovišť tak daleko a ještě nikdy nebyla tak dlouho úplně sama. Přesto necítila strach, zatím ještě ne, pouze zvláštní melancholii, která se ji vkradla do srdce. Zdálo se, že kopce před ní ustupují a že je jedno, jak dlouho půjde, ale nikdy k nim nemůže dojít. Bude navždy ztracená uprostřed nekonečných šedých vřesovišť, stále se snažící překonat vzdálenost, která se nějakou podivnou magií bude prohlubovat, ať se bude snažit sebevíc. Povzdechla si a snažila se vyhnat takové myšlenky z hlavy. Odhodlaně upřela pohled na bílé mraky, které zahalovaly vrcholky kopců. Dokážu to, dokážu.
Kolem poledne se zastavila u malého jezírka, kde se občerstvila ledově svěží vodou a pojedla něco z toho, co jí zbylo od snídaně. Potom se vydala na další cestu, která ji přece jen už začala ubíhat rychleji. Vřesoviště se mírně vlnilo, občas vystoupala Eleanor na nízký kopec, někdy musela obejít bažinatou půdu. Kdy už slunce stálo vysoko na obloze, spatřila před sebou cestu. Netušila, kde se tu vzala, ale přesto tu byla - bílá cestička vinoucí se vřesovišti tak daleko, kam jen dohlédla. Eleanor neváhala a vstoupila na ni. Přijala to jako dobré znamení. Určitě se jí teď půjde o něco lehčeji.
Netrvalo však dlouho a najednou v nehybném tichu něco zaslechla - připadalo jí to jako klapot kopyt, který přicházel odněkud zepředu. Dívka se zastavila a pozorně naslouchala. Zvuk se stále přibližoval a v tiché krajině zněl téměř zlověstně. Za chvilku už Eleanor spatřila černou siluetu jezdce, která se vynořila za ohybem cesty a rychle se k ní blížila. Jezdec jel na koni černém jako bezhvězdná noc a sám byl oděn do černého pláště. Ať se snažila sebevíc, Eleanor se nepodařilo zahlédnout pod kápí jeho tvář. Okamžitě si vzpomněla na dopis. Až potkáš temného jezdce…"
Kůň už docválal k Eleanor a zastavil se na pár metrů od ní. Eleanor cítila, jak jí po celém těle naskočila husí kůže. Měla chuť se okamžitě otočit a utéct pryč, nemohla se však ani pohnout. Jezdec k ní otočil to, co by mělo být tváří, ale pod jeho kápí nebylo nic, než temnota ve které svítily rudé oči, podobné rozžhaveným uhlíkům. Jezdec sáhl do pochvy a s kovovým zaskřípěním z ní vytáhl dlouhý rudý meč.
"Cesta je uzavřená, nemůžeš jít dál."
Jeho hlas zněl jako praskání starých kostí. Eleanor se otřásla a pomalu ustoupila o dva kroky. Kůň se vzepjal na zadních a zahrabal černými kopyty ve vzduchu.
"Cesta je uzavřená, vrať se tam, odkud jsi přišla!"
Zdálo se, že celá krajina kolem potemněla, jako by najednou byla plná stínů. Eleanor ustoupila o další dva kroky. Její srdce svíral železnou pěstí strach.
"Cesta je uzavřená, odejdi pryč!"
Eleanor zavřela oči. Prosím, prosím, pomoz mi, zašeptala v duchu, aniž by tušila, komu to vlastně říká. Na mysl ji vstoupila slova z dopisu:
"Nenech se zastavit. Není to víc než stín, který má za úkol zasít do tvého srdce strach."
Eleanor se zhluboka nadechla a otevřela oči. Jezdec byl stále před ní s obnaženým rudým mečem v ruce. Jeho kůň neklidně přešlapoval.
"Cesta je uzavřená!"
Najednou Eleanor věděla, co má udělat. Přesto se chvěla strachem. Cítila, jak jí srdce buší až v krku. Znovu zavřela oči.
"Není to víc než stín…Projdi skrze něj."
Udělala krok dopředu.
Bylo to, jako by měla nohy spoutané těžkými železnými okovy. Slyšela, jak kůň znepokojeně zařehtal, ale přesto neotevřela oči. Další krok. Vzduch se zdál ledový, až se téměř nemohla nadechnout. Přesto cítila, jak jí pot stéká po čele i po zádech.
"Projdi skrze něj."
Další krok. Nesmím otevřít oči.
Stůj! Vrať se zpátky. Cesta je uzavřená. Ještě jeden krok a zemřeš."
Měla pocit, že hlas k ní přichází z velké dálky. Zněl jako chřestění kostí v temné hrobce. Hlas smrti. Eleanor se zastavila a otevřela oči.
Jezdec držel rudý meč pozvednutý, připravený setnout jí hlavu při dalším kroku.
"Pro mě není cesta uzavřená," řekla Eleanor.
Zatnula zuby, sevřela ruce v pěst, zavřela oči a rozběhla se. Rozběhla se přímo k němu. Ve spáncích jí divoce bušelo. Ale ona běžela. Běžela a nezastavila se. Proti ní zavanul ledový vichr, který ji zbavil dechu. Měla pocit, že její tělo prostoupily stíny a brání jí v pohybu. Přesto se nezastavila. Čekala jen na okamžik, kdy se ostří meče dotkne jejího tělo a zbaví ji života.
Najednou vítr ustal, stíny zmizely a ucítila opět teplo. Překvapeně otevřela oči a rozhlédla se kolem. Stála na cestě, kolem ní se táhla vřesoviště kam až oko dohlédlo a po jezdci jako by se slehla zem. Mezi mraky si našel cestu osamělý sluneční paprsek, který jasně zazářil v šeru. Eleanor se usmála a pak se začala smát nahlas. Smála se, až ji bolelo břicho a nemohla přestat. Posadila se do vřesu a chvíli jen seděla a vnímala okolní poklidnou atmosféru.
Podařilo se mi to. Přežila jsem. Opravdu to nebylo nic jiného, než stín. Stín, který zformoval můj vlastní strach.
Netušila, kde se v ní vzala ta odvaha. Prostě najednou věděla, co má dělat. Možná někdo vede moje kroky, pomyslela si a jen tak pro sebe se usmála. Bylo jí tak lehko, že by se mohla vznést do vzduchu a zatančit si s větrem nad vřesovišti.
Začínalo se stmívat. Jedna bitva byla vyhraná, ale boj ještě nebyl dobojován. Eleanor se zvedla, aby se dala na další cestu. Znovu se zvedl vítr, který přinesl večerní chlad. Eleanor přidala do kroku. Rozhlížela se kolem, jestli někde nespatří temnou siluetu stromu, ale kolem bylo pusto a prázdno. Cesta se vinula kolem nízkého kopce. Když se Eleanor dostala za záhyb cesty, spatřila, že se krajina před ní změnila. Nedaleko se tyčila temná skála, která byla uprostřed rozdělena soutěskou. Kolem dokola byla pouze rozbahněná půda. Močál, pomyslela si Eleanor a nemýlila se. Skála se nedala nijak obejít, jediná cesta vedla skrz ni. Světla stále ubývalo a stíny se prodlužovaly, za chvilku se měla přiblížit noc a bylo jasné, že dnes pro Eleanor není připravené žádné útočiště ve stromě. Vzpomněla si na poslední slova dnešního vzkazu: "…pokračuj do Údolí stínů"
Nebude to tak lehké, jak jsem doufala, pomyslela si, když se nadechla a vykročila dál.

P.S. Doufám, že napsání další části mi nebude zase trvat deset měsíců :D
P.P.S. Vážně jsem to po sobě kontrolovala, ale stejně mi hlaště pravopisné a jiné chyby, děkuju! :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chodiaca kreativita Chodiaca kreativita | Web | 22. července 2012 v 22:02 | Reagovat

Zaujímavé. Cítiť z toho Tolkiena :-)

2 El El | Web | 22. července 2012 v 22:32 | Reagovat

Krásné :)

3 Fantaghira Fantaghira | Web | 23. července 2012 v 16:06 | Reagovat

Jediné, čeho jsem si všimla je, že v první části má Eleanor šedivé vlasy a tady havraní (což je pro mě černá).
Jinak jezdec je Nazghul jak vyšitý :)
Taky doufám, že ti další část nebude trvat devět měsíců :)

4 Lúthien Lúthien | Web | 23. července 2012 v 16:24 | Reagovat

[3]: Ty jo, dobrý postřeh! :D Mně to vůbec nedošlo. Tak si budeme muset představit, že má vlasy jako starý havran, co už trochu zešedivěl :D

5 Taure Taure | Web | 24. července 2012 v 9:24 | Reagovat

Nádherně napsané! :-)  doufám,že brzy bude pokračování :-)  umíš to udělat tak napínavé....jsem zvědavá,co se bude dít dál :-)

6 Taure Taure | Web | 24. července 2012 v 10:10 | Reagovat

Lúthien,jak bylo v Irsku?....ta zem se mi strašně líbí,ale nikdy jsem tam nebyla...ale jednou bych tam chtěla :-)

7 Lúthien Lúthien | Web | 24. července 2012 v 10:45 | Reagovat

[6]: O Irsku jsem psala v rubrice "cestuju", tam všechno najdeš. Je to nádherná země, já tam jela jako au-pair a to bohužel nevyšlo.
A děkuju za pochvalu povídky :)

8 Taure Taure | Web | 25. července 2012 v 8:50 | Reagovat

Včera jsem četla Tvé články o Irsku - být tam jen na ,,dovolené" tak by to bylo super :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama