Únor 2013

Poslední sníh

28. února 2013 v 18:03 | Lúthien Tinúviel |  Fotím
V zimě mám docela problém fotit. Je brzy tma, pořád je zataženo. Ale už mi focení chybělo a tak jsem popadla foťák a vydala se na procházku a něco se přeci jen podařilo. Tyhle fotky jsem pořídila za posledních pár dní, kdy bylo ještě trochu sněhu. Už se moc těším na jaro!

Procházíte se rádi ve čvachtanici?

Proč se neumíme radovat?

25. února 2013 v 11:48 | Lúthien Tinúviel |  Myslím
Přemýšlela jsem nad tím, jaký je nejhorší problém 21. století. Jak mám ale něco vybrat, když je jich tolik? Je to snad hladomor v Africe, chudoba, globální oteplování, války, ničení deštných pralesů, ničení přírody a vybíjení ohrožených druhů zvířat, rasismus a xenofobie, přetrvávající diktátorské režimy, hrozba atomové války?

Rozhodla jsem se, že nebudu psát ani o jednom z těchto témat. Jsou závažná a rozhodně by se neměla brát na lehkou váhu, ale já chci psát o něčem, co je mi bližší a co zažívám dnes a denně - a to je pesimismus. Napadlo mě to, když jsem se sešla se svými dvěma kamarádkami. Pokaždé, když jsem s nimi, cítím, jak z nich pesimismus a deprese přímo teče. Mám je ráda, ale tohle mě vždycky trošku vyčerpá a pak se potřebuju vzpamatovat, abych neupadla do deprese taky :D Jsou to mladé, krásné a inteligentní ženy, studují vysokou školu, mají pohledné přítele - jak je tedy možné, že jsou tak nešťastné?

Pták v kleci

19. února 2013 v 19:33 | Lúthien Tinúviel |  Myslím
Kolikrát jsem se tak už cítila - jako pták v kleci. Žádná možnost úniku, jen svírající prázdnota kolem. Pouze temnota a nikdy jediná hvězda na obloze. Naprostá bezmoc. A touha...neovladatelná touha roztáhnout křídla a uletět pryč. A tak se člověk vrhá po různých cestách a snaží se najít východisko, ale vždycky nakonec dojde na okraj propasti, kde už cesta končí a nemá kam pokračovat. Zkouší to tak dlouho, dokud ho síly neopustí úplně.

A když už nezbývá nic, co by ještě mohl udělat, když se dostane až na úplné dno, pak konečně zavolá o pomoc. Možná ani nedoufá, že by pomoc skutečně přišla. Prosby se mísí se slzami stékajícími po tvářích. Jen jediný tichý tón melodie, která vychází se srdce.

A najednou se něco kolem změní. Do temnoty pronikne paprsek světla a člověk v sobě s překvapením objeví sílu, o které ani netušil, že ji má. Melodie, která tryská z jeho srdce začne znít jasněji a hlasitěji a tma kolem se pomalu začíná projasňovat. Tam, kde předtím nebyla žádná naděje, se náhle objeví stezka, po které se člověk váhavě a roztřeseně vydá. A najednou ví, že klec byla otevřená. Beznaděj je pryč, konečně se vrátila naděje. A melodie v jeho srdci zní dál a dál do temnoty, která se stává světlem.



Vzpomínky

14. února 2013 v 14:15 | Lúthien Tinúviel
Některé vzpomínky bodají jako rozžhavený nůž, jiné pohladí duši jako sluneční paprsek. A mnohdy jsou ty vzpomínky propojené - bolest se pojí se štěstím, nejde prožít jedno bez druhého, stejně jako není světlo bez stínu.

A tak vzpomínám...Vzpomínám na podzimní rána, kdy byly stromy zahaleny do zlatavé mlhy.