Proč se neumíme radovat?

25. února 2013 v 11:48 | Lúthien Tinúviel |  Myslím
Přemýšlela jsem nad tím, jaký je nejhorší problém 21. století. Jak mám ale něco vybrat, když je jich tolik? Je to snad hladomor v Africe, chudoba, globální oteplování, války, ničení deštných pralesů, ničení přírody a vybíjení ohrožených druhů zvířat, rasismus a xenofobie, přetrvávající diktátorské režimy, hrozba atomové války?

Rozhodla jsem se, že nebudu psát ani o jednom z těchto témat. Jsou závažná a rozhodně by se neměla brát na lehkou váhu, ale já chci psát o něčem, co je mi bližší a co zažívám dnes a denně - a to je pesimismus. Napadlo mě to, když jsem se sešla se svými dvěma kamarádkami. Pokaždé, když jsem s nimi, cítím, jak z nich pesimismus a deprese přímo teče. Mám je ráda, ale tohle mě vždycky trošku vyčerpá a pak se potřebuju vzpamatovat, abych neupadla do deprese taky :D Jsou to mladé, krásné a inteligentní ženy, studují vysokou školu, mají pohledné přítele - jak je tedy možné, že jsou tak nešťastné?


Dnešní doba je strašně uspěchaná a stresující. Věčně někdo prohlašuje, že nemá čas, že neví, kam dřív skočit, že si odpočine až po smrti. Studujeme školu, abychom potom mohli sehnat nějakou práci, budujeme kariéru, kupujeme domy a auta, splácíme hypotéku a další půjčky. Protože se to od nás očekává. Protože tak žijí všichni ostatní. Hromadíme majetek a věci a nakonec zjišťujeme, že nám ty věci žádné štěstí nepřinesly a nedokážeme si je užít.
Tím nechci říct, že jsou vzdělání nebo kariéra špatné věci - spíš tím chci vyjádřit, že to jsou věci, které nám sami o sobě štěstí nepřinesou. Opravdová spokojenost a radost je v něčem jiném.

Někteří lidí říkají, že nejsou pesimisti, ale realisti - když je realita tak hrozná, jak se může někdo radovat? Ale stejně se nejvíc strachujeme o věci, které se ještě vůbec nestaly, které se možná ani nestanou, a nebo o ty věci, které se staly v minulosti a už s nimi neuděláme nic. Neustále týráme svoji mysl uvažováním nad tím "co by se stalo, kdyby..." nebo "kdybych tamto tenkrát neudělal, nemusel bych teď..." Bojíme se budoucnosti, bojíme se svého selhání, strachujeme se, že nás opustí lidi, které milujeme. Jak výstižně je to napsané v Bibli: "Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení." (Matouš 6/34)

Možná by byl dobrý nápad od toho shonu a starostí na chvíli utéct. Vypnout mobil, vypnout počítač a jít se projít do lesa. Vnímat šumení větru ve větvích borovic, nechat hladit svou tvář slunečními paprsky. Třeba si pak uvědomíme, jak nicotné jsou naše starosti ve srovnání s tím vším, co nás obklopuje. Stromy tady budou stát, i když tu zkoušku ve škole neudělám. Potoky budou téct, i když se mi nepodaří napsat esej včas.
Co kdybysme někdy zkusili záměrně hledat dobré věci, místo toho, abychom pořád plakali nad tím, co nás štve nebo co nemáme? Mysleme na své blízké, na přátele, které vedle nás stojí.
Znám krásné dívky, které o sobě pořád prohlašují, že jsou ošklivé. Proč? Protože se srovnávají s ostatními, místo toho, aby dokázaly vidět něco hezkého na sobě. Stejně tak znám lidi, kteří si připadají chudí, i když toho mají mnohem víc než já. Proč? Opět se srovnávají s těmi, kdo mají víc. Proč se pořád srovnáváme? Zkusme být trochu vděční za to, co nám bylo dáno. Aby to nedopadlo tak, že si uvědomíme, co všechno jsme měli až ve chvíli, kdo to ztratíme.

Jsem šťastná, že jsem ve svém životě našla něco víc, než ty materiální věci. Mám víru, které se můžu držet a která mi dává naději. Kamarádka prohlásila, že je to jen berlička. Já si to nemyslím, ale nemám nikomu za zlé, když to takhle vnímá. Někdy to je totiž hodně těžké, nepustit si do hlavy špatné myšlenky a být místo toho vděčná, za to, co mám - za Boží lásku, jeho milost a odpuštění. Za lidi, které mi dal do života, za všechny dobré věci. Někdy mám sklony padat do sebelítosti a vidět všechno, co nemám a děsit se budoucnosti. Ale vždycky můžu otevřít Bibli a číst tam tyhle verše, které mi dávají naději:

"Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno." (Matouš 6,25-33)


A tak žijme tak, abychom nedopadli podle toho, jak o tom zpívá Marina ve své písničce:

Nestojím o lásku, ani o přátelství.
Jdu bezhlavě za úspěchem.
Nepotřebuji žádný vztah.
V tomhle jsem vážně neoblomná.

Nechci prachy ani auta.
Chci být rychle u cíle.
Nepotřebují peníze ani slávu.
Jenom bych chtěla něco změnit.
Chtěla bych změnu (x4)

Refrén:
Moc dobře vím, co chci a čím chci být.
Moc dobře vím proč chodím a mluvím jako stroj.
Můj osud se už pomalu začíná naplňovat.
Oh, oh né, oh né, oh né

Na jedné straně rozum, na druhé srdce.
Jestli selžu, bude to můj konec.
Možná je to všechno test.
Připadám si jako ta nejhorší,
a tak předstírám že jsem nejlepší.

Pokud si nedáš dobrý pozor,
staneš se majetkem svého majetku.
Díky televizi, vím jak se cítit.
Skutečný život je už mimo hru.
Už je mimo hru.

Budu žít, budu létat
Selžu a pak umřu
Budu žít, budu létat
Selžu a pak umřu, umřu, umřu, umřu

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 25. února 2013 v 13:34 | Reagovat

Moc krásně ji to napsala, pod všechno se podepisuji! A zkusila jsi třeba dát toto přečíst těm Tvým kamarádkám? Já už mám roky, tak je to asi normální, že žiji každým dnem, každou minutou a za všechno děkuji a jsem ráda. ;-)

2 Fantaghira Fantaghira | Web | 25. února 2013 v 14:21 | Reagovat

Skvěle napsané. Já jsem dřív taky byla taková, jak popisuješ - chodila jsem do školy, která mě nebavila, věčně pod stresem, unavená a ještě k tomu nejsem moc společenská, takže o to snadnější bylo připadat si opuštěná. Pak se ve mě něco zlomila, odešla jsem ze školy, jela do Irska, teď studuju, co mě baví (neříkám, že nikdy nenadávám :D), skoro nic mě nerozčílí a stres mám jenom o zkouškovém, ale to už nikdy nic nezmění :D Ale zase jsem nervózní jenom v den zkoušky, do té doby uklidňuju všechny okolo :D

Největší pravda je, že lidi si neuvědomují, co mají, dokud to neztratí. Všechno berou jako samozřejmost a proto si toho nemůžou vážit a neustále se ženou za nějakým nejasným cílem, o kterém ani oni sami neví, co by měl být.

3 Elinkina Elinkina | E-mail | Web | 25. února 2013 v 15:58 | Reagovat

Přesně... Mám pocit, že tenhle problém se týká hlavně nás čechů. Například slováci mi přijdou velice milí a usměvaví, to jen my si na něco pořád stěžujeme..

4 OFten OFten | Web | 25. února 2013 v 17:19 | Reagovat

Krásně napsané!:) Snažím se o něco podobného, ale moc mi to nejdE:/

5 Lawiane Lawiane | Web | 25. února 2013 v 21:53 | Reagovat

V některých věcech jsem asi neskonalý optimista, protože mívám obvykle radost z prkotin a taky se na dobré věci těším hodně dopředu, tudíž mi ta dobrá nálada z těšení vydrží na dlouho. :-)

6 Vendy Vendy | Web | 26. února 2013 v 9:29 | Reagovat

On ten pesimismus je tak nějak obrovský. Tak obrovský, že zastíní všechny ty drobné radůstky. Taky se divím tvým kamarádkám, že mají tyhle pocity. Jsou mladé, kristepane, mají své přále, partnery, nejsou samy! Jsou zdravé, dostaly se na školu, studují! Nejsou nemocné, nemají zdravotní problémy a zřejmě ani finanční. Možná mají obavy z budoucnosti, z toho, že po vysoké neseženou práci (i to se může stát, co bychom si namlouvali), ale přece zatím se můžou těšit z toho, co už mají - partnery, se kterými nejsou sami, lidi, kteří je podrží. Můžou chodit, chutnat, vnímat vůně, slyšet,vidět. To jsou největší a ne vůbec tak samozřejmé dary. Měly by si přečíst tvůj článek i komentáře k nim. Jistě, člověk se občas může propadnout do smutku či deprese, ale být tam pořád? To je přece hrůza.
A pak, jestli se s takovými lidmi stýkáš, nedivím se, že jsi z nich vyčerpaná. Ta negativní energie je opravdu zákeřná.
Zkus jim říct, ať si každý den napíšou jednu věc, která se jim povede, udělá jim radost, nebo se prostě jenom zdá být dobrá.
Něco jako Nemalé radosti. Nebo Dobré věci. 8-)

7 Vendy Vendy | 26. února 2013 v 9:39 | Reagovat

P.S. ta písnička od Mariny je perfektní. Poslední sloky nemají chybu.

Pokud si nedáš dobrý pozor,
staneš se majetkem svého majetku.
Díky televizi, vím jak se cítit.
Skutečný život je už mimo hru.
Už je mimo hru.

Budu žít, budu létat
Selžu a pak umřu
Budu žít, budu létat
Selžu a pak umřu, umřu, umřu, umřu

8 Gabuna Gabuna | Web | 26. února 2013 v 20:40 | Reagovat

Ahoj,hlásovala by si prosím pro mě tady: http://rhinestoneshop.blog.cz/1302/soutez-1-kolo#komentare
Pro Gabunu prosím,moc to pro mě znamená:

9 D@ve D@ve | E-mail | Web | 27. února 2013 v 0:44 | Reagovat

Skvělý článek, je pravdivý a chytl mě za srdce. V Bibli taky nacházím útěchu a pomoc, je to nekonečný zdroj radosti, ať už jsou okolnosti jakékoliv! :-)

10 Lúthien Lúthien | Web | 27. února 2013 v 11:31 | Reagovat

[1]:[6]: S kamarádkami o tom diskutuji, říkám jim vlastně to samé, co je v tomhle článku. Většinou to moc nepomáhá :D Ale jsou samozřejmě i chvíle, kdy jsou veselejší :)

11 Robka Robka | E-mail | Web | 2. března 2013 v 8:21 | Reagovat

Krásný článek! Čím víc lidé mají, tím víc chtějí. Jsme věčně podráždění a naštvaní, jen kritizujeme a neumíme se od srdce zasmát svým "problémům". Přitom na světě jsou lidé, kteří se nemají ani zdaleka tak dobře, jako my a přece se umí smát a být šťastní. Štěstí a radost nespočívá v úspěchu a jmění. Je to stav, kdy si uvědomujeme své malé radosti a umíme je prožít. Jen je třeba si je uvědomit.:-)

12 Rogue Rogue | Web | 2. března 2013 v 16:22 | Reagovat

Hezky napsáno, myslím, že nejde  nesouhlasit. Lidé se pořád za něčím ženou, svou radost odkládají "až bude tohle a tohle a pak tamto" a není čas na oddech, zastavit si a vychutnat si to co se nám povedlo, vypnout...

13 Šárka S. Šárka S. | Web | 2. března 2013 v 23:52 | Reagovat

Děkuju za krásnej článek! Ta šestá kapitola Matouše je i moje oblíbená, obzvlášť "Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?", dost mi pomáhá.

14 bludickka bludickka | E-mail | Web | 26. března 2013 v 11:51 | Reagovat

Hezky napsané, líbí se mi i dobře zvolené úryvky z Bible. Horší už je to s mou povahou. Jsem nervák, pesimista, už odmala. Snažím se to změnit, ale bere mi to hrozně síly a vždycky do toho spadnu zase znovu. Byť souhasím s většinou věcí co tu zmiňuješ a uvědomuju si je, nedokážu se těch negativních pocitů úplně zbavit. Začínám si pomalu myslet, že už jsem případ pro psychiatra :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama