Píseň naděje

23. března 2013 v 11:33 | Lúthien Tinúviel |  povídky
Přemýšlela jsem, jestli mám tuhle povídku vůbec zveřejnovat. Psala jsme ji před nějakou dobou do soutěže, kde jsem neuspěla. Jak už to mám ve zvyku, psala jsem ji docela narychlo a vůbec jsem s ní nebyla spokojená. Teď jsem si ji četla znovu a s odstupem času už mi tak hrozná nepřipadá. No, nechám posouzení na vás. Budu ráda za každou konstruktivní kritiku.

Klapot koňských kopyt se rozléhal probouzejícím se lesem zalitým prvními slunečními paprsky. Ke zpěvu ptáků se přidaly veselé hlasy jezdců, kteří se hnali po úzké stezce mezi kmeny borovic.


"Víte co udělám jako první, až přijedu do naší vesnice?" prohodil se zasněným výrazem jeden z nich, statný plešatý muž kolem čtyřicítky.
"Jasně, Grene, to víme všichni," ušklíbl se jezdec po jeho levici, "říkal jsi nám to už aspoň padesátkrát."
"Namířím si to rovnou do hospody U Dvou sudů," nenechal se přerušit holohlavý muž, "a objednám si ležák. Nikde nedělají lepší pivo než v naší hospodě!"
"Ale stejně si nedáš pokoj a vychlastáš všechno, co ti přijde pod ruku," ozval se tentokrát plavovlasý muž po Grenově pravici. "Možná by tu vaší hospodu měli pojmenovat U Tří sudů."
Všichni tři jezdci propukli v hlasitý smích, včetně Grena, který si z jízlivých poznámek přátel nedělal těžkou hlavu. Jen čtvrtý jezdec, černovlasý mladík, který jel úplně vpravo, se k nim nepřidal.
"Co ti je Eriku?" obrátil se k němu Gren. "Měl bys s námi slavit, že ta prokletá válka skončila a ne se tvářit jako ropucha, které vyschnul rybník!"
"Já se budu radovat, Grene," odpověděl Erik, "až přijdu domů a obejmu Ellen. Do té doby…" jeho hlas se vytratil.
Ostatní jezdci náhle zmlkli a chvíli ticho nerušilo nic, než dusot kopyt na prašné stezce a šumění vánku ve větvích nad nimi.
Šest let. Tak dlouho byli pryč od všeho, co znali. Jak by něco mohlo být stejné po tak dlouhé době? Šest mizerných let v prachu, špíně a krvi. Každý večer se probouzet s pocitem, že je to možná váš poslední den na tomhle světě. Šest let sledujete, jak vaši přátelé jeden za druhým umírají, jak sténají v bolestech, jak je opouští poslední dech a sami musíte žít dál. Žít dál a věřit. Čemu věřit? Že válka jednou skončí. To je to jediné, k čemu se vaše mysl upíná - příměří, svoboda, mír. Ale teď, když přišel konec těch dlouhých šesti let, Erik cítil místo radosti strach. Je vůbec možné navázat na dřívější život?

Zanedlouho se dostali k rozcestí, kde se jejich cesty dělily - tři jezdci pokračovali dál k východu, jen Erik se obrátil k západu, kde ve stínu Bouřlivých hor ležela malá víska, ze které pocházel. Slíbil Grenovi, že se za ním brzy zastaví v hospodě U Dvou sudů a ochutná proslavený ležák. Sotva tři veteráni zmizeli v ohybu cesty, obrátil Erik svého koně a popohnal ho k trysku.
Brzy se dostal do krajiny, kde vyrůstal a kterou důvěrně znal. Každý strom, každá skála a říčka v něm vyvolávaly tolik vzpomínek. Ucítil čerstvý závan větru, který mu přinesl vůni smůly, jehličí a lesních květů, ale bylo v něm ještě něco dalšího - zvláštní zápach, který ho znepokojil. Sevřel otěže ještě pevněji a zabodl koni paty do slabin. Když se před ním konečně otevřel pohled do údolí, ve kterém ležela jeho rodná vesnice, zbledl jako stín.
"Ne, to není možné," zašeptal.
Zelené kopce se svažovaly ke stříbrným vlnám řeky Niarel, která zavlažovala úrodnou krajinu a v zátočinách se vinula až tam, kde se na západě zvedaly zasněžené vrcholky Bouřlivých hor. Nebyla to však ta samá krajina, kterou Erik opustil před šesti lety; místo zlatých polí a ovocných sadů spatřil vypálenou zem. Stříbrná řeka změnila barvu na kalně šedou a tam, kde se dříve rozprostíral hustý les, zůstaly pouze pokroucené pahýly. Ale co bylo nejhorší, na březích řeky zůstaly namísto vesnice pouze ohořelé trosky.
Mladý muž bez pohnutí seděl na svém hnědákovi a díval se na krajinu před sebou, dokud se nebe nezbarvilo do krvavě rudé a zlatý sluneční kotouč se nesklonil blíž k horám. Pak teprve váhavě pobídl svého koně do kroku.
Cesta dolů trvala jen pár minut, ale jemu to připadalo jako věčnost. Odmítal uvěřit tomu, co mu sdělovaly jeho smysly. Jako ve snu projížděl mezi ohořelými domy. Celá vesnice se změnila v jedno velké spáleniště. Míjel jeden dům za druhým, všechny rozpadlé a tlející, a vzpomínal na lidi, které v nich žili, které kdysi tak dobře znal.
Šest let války a tohle je všechno, co najdu, když se vrátím domů?
Seskočil z koně, sundal mu ohlávku a sedlo a nechal ho jít; už ho nepotřeboval. Dál pokračoval pěšky. Nespěchal. Věděl, co přijde a té chvíle se děsil.
Pomalu prošel přes louku, kde před sedmi lety slavil svatbu. Zdálo se to jako včera, kdy držel svou zlatovlasou Ellen kolem pasu a tančil s ní pod hvězdnatým nebem. V tu chvíli pro něj byla tou nejkrásnější ženou na zemi, vedle které chtěl prožít všechny roky svého života. Ale pak si nějací velcí králové rozložili šachovnici a mě se rozhodli použít jako pěšáka ve své hře. Vojáci přišli do vesnice a odvedli všechny muže schopné udržet meč. Nemohl odmítnout; dobře věděl, jaký osud čeká dezertéry.
Blížil se na konec vesnice, kde kdysi stával dům, který postavil vlastníma rukama, aby měli s Ellen kde bydlet. Za domem stával mohutný kaštan; Erik se těšil, že vyrobí houpačku, kterou zavěsí do jeho větví, až se jim narodí první dítě. To všechno však byla minulost, která se nemohla vrátit.
Konečně spatřil místo, které před tolika lety opustil. Dům byl v troskách stejně jako všechny ostatní ve vesnici; jedna stěna a kus střechy se však dosud zachovaly. Z kaštanu za domem zbyl jen suchý pařez.
Erik došel až ke stavení a tiše se svezl na zem vedle jediné zbývající stěny. Chtěl brečet, chtěl řvát, ale nemohl; měl pocit, že všechny slzy mu už dávno vyschly. Zavřel oči. Neměl už sílu jít někam dál.
Slunce se ponořilo do nachových červánků a ze stínů se pomalu vyplížila temnota. Brzy se na nebi vynořily tisíce zářivých hvězd, které vrhaly své modravé a stříbrné světlo na zapomenuté pohřebiště. Měsíc v těchto krajinách nikdy nevycházel, proto byly hvězdy větší a jasnější, ale ani jejich svit nemohl zahnat temnotu v Erikově srdci.
Kdo vypálil vesnici?
Na tuhle otázku neměl žádnou odpověď. Mohl to být kdokoliv - banda divokých skřetů, nájezdníci ze severu, lapkové, barbaři; válka byla příležitostí pro všechny druhy nekalých živlů, které se na ní rádi přiživily, jak jen mohly. Ale na tom už nezáleželo. Všechno, co znal a miloval, bylo pryč.
Proč žít, když na světě už pro to není žádný důvod?

Svítání mu nepřineslo žádnou útěchu. Ráno bylo nevlídné a chladné, kolem břehů řeky se válely cáry mlhy. Celou noc nezamhouřil oka - byla to ta nejdelší noc v jeho životě, ale na jejím konci dospěl k rozhodnutí.
Za prvních slunečních paprsků odešel z vesnice pryč. Ani se neohlédl; rozhodl se nechat všechen svůj dočasný život za sebou. Vydal se proti proudu řeky Niarel, směrem k horám. Kráčel již několik hodin, když k němu konečně dolehl hukot vodopádu. Zastavil se nad příkrou skalní stěnou, která se tyčila nad tůní, kam se střemhlav vrhaly zpěněné vodní proudy. Erik se smutně usmál; v mysli mu živě vyvstaly vzpomínky. Na tomhle místě měl s Ellen první schůzku a také ji tu později požádal o ruku.
Slzy, které se mu nedostávaly včerejší noci, se najednou dostavily teď. Vzpomínal na dobu před sedmi lety, kdy věřil, že život má cenu, věřil ve štěstí a naději. Potom co viděl tolik krve, smrti a zla, nemohl věřit už ničemu.
Kdyby na světě byla nějaká spravedlnost, tohle by se nikdy nemohlo stát.
Přistoupil ještě blíž ke srázu a sledoval, jak se voda točí v tůni pod vodopádem; dole bylo mnoho ostrých kamenů a sráz byl opravdu vysoký. Kousek dál od tůně navíc řeka přecházela v divoké peřeje. I když byl mladý a měl plno ztřeštěných nápadů, nikdy se neodvážil skočit z takové výšky. Pamatoval si, že to udělal jeden chlapec z vesnice; druhý den našli v řece jeho mrtvolu.
Erik se zhluboka nadechl. Udělal další krok blíž ke srázu. Cítil, jak mu srdce buší ve spáncích. Ještě jeden krok a bude po všem. Jeho bolest odplaví proud, který teče dál a dál, až do nekonečna. Jen ještě jeden krok.

Najednou zvedl hlavu a udiveně se rozhlédl. Odněkud k němu přicházel tichý zpěv. Vydal se po zvuku a brzy už byl schopný zachytit slova:

"Po temné noci den se navrátí,
po dlouhé zimě jaro přiletí.
Budem zas zpívat, budem se veselit.
Proč umírat, když je pořád pro co žít?"

Erik tu píseň dobře znal - byl to jednoduchý popěvek, který mnohokrát zaslechl v zapadlých krčmách. Kdo jí ale mohl zpívat tady, uprostřed pustého lesa?
Stromy se před ním rozestoupily a on spatřil paseku, na které tančilo malé děvčátko a vesele si zpívalo. Jeho zlaté vlásky, ozdobené květy, vířily kolem něj. Když holčička uslyšela kroky, přestala zpívat, polekaně obrátila své modré oči na mladého muže a dala se na útěk.
Erik měl pocit, že se mu na chvíli zastavilo srdce; zdálo se mu, že její tvář dobře zná.
"Počkej!" rozběhl se za ní.
Holčička ve spěchu klopýtla o kořen stromu a spadla na zem, kde zůstala vyděšeně sedět.
Erik jí zvedl do náruče.
"Neboj se mě, neublížím ti," konejšil ji. "Co tu děláš v lese tak sama? Kde je tvůj domov?"
"V jeskyních kousek odsud, pane," odpovědělo děvčátko. "Utekli jsme tam, když nám skřeti vypálili vesnici."
"Řekni mi, jenom jednu věc," řekl a hlas se mu zachvěl. "Jak se jmenuješ?"
"Ellen, pane," odpovědělo děvčátko.
A najednou se Erikovi zdálo, že ten starý popěvek, má přeci jen pravdu.
Proč umírat, když je pořád pro co žít.






 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ann Ann | Web | 23. března 2013 v 14:18 | Reagovat

Ja si myslim ze to je moc pekny:))

2 jessamine-rose jessamine-rose | Web | 23. března 2013 v 15:05 | Reagovat

Veľmi podarená poviedka... :) krásne opisy, dej... a tá predstavivosť :) moc moc sa ti to podarilo :)

3 Fantaghira Fantaghira | Web | 25. března 2013 v 12:44 | Reagovat

Já hrozně nerada píšu kritiku někomu, koho neznám, protože si pak připadám hrozně zlá... A vždycky čekám, kdo mi omlátí o hlavu, že já nepíšu o moc líp :D
Někde hned na začátku máš, že se každý večer probouzeli s pocitem, že to bude jejich poslední den. Ten večer mě tam značně zaráží. Války se nebojují v noci, ale za světla, takže je nelogické, že by přes den spali.
Pak taková technická poznámka, jelikož se považuju za člověka od koní. To, co Erik svému koni sundal byla zaručeně uzdečka a ne ohlávka.
V druhé polovině textu se ti taky třikrát opakuje slovo "najednou". Vzhledem k tomu, že to není nějaká extra dlouhá povídka, je to docela dost. Navíc jsem si toho všimla, a já si málokdy opakujících se slov všimnu.
Tuším, že někde ti chyběla čárka a někde jsem měla pocit, že je naopak navíc. Přesné věty ti nepovím, nechce se mi to hledat.
Taky mi nesedí taková ta spojení s ještě: "ještě blíž", "ještě pevněji". Obzvlášť u toho druhého spojení, protože tam nikde před tím nemáš, že by svíral pevně otěže, a pak se tam objeví, že je sevřel ještě pevněji. Myslím, že tam nemůžeš dát kompratativ, když ho nemáš s čím porovnat.
A u některých vět, bych lehce pozměnila slovosled, ačkoliv to může být jenom můj osobní pocit. Třeba tohle: "Proč žít, když na světě už pro to není žádný důvod?" by se mi víc líbilo jako: "Proč žít, když už pro to na světě není žádný důvod?".
Na druhou stranu se mi moc líbí tvoje popisy krajiny, byť něco s těmi útesy u vodopádu se mi taky nezdálo. První půlka (odhadem) textu se mi líbila víc, u té druhé mi přišlo, že sis s ní tak nepohrála.
Konec pro mě nebyl nijak překvapivý, ale nebylo to příliš kýčovité. Jenom by mi přišlo stylovější, kdyby se dívenka jmenovala po něm, Erika. Ale to je zase jenom osobní názor, rozhodně to nikomu necpu.
Možná to tak nevypadá, ale líbilo se mi to, dávalo to smysl, člověk se v tom neztrácel. A jak jsem říkala, některé ty obraty v popisech byly skvělé, já s popisy většinou bojuju, takže oceňuju, když někdo napíše popis, který je napsaný s lehkostí a nenuceností. Nevím, jestli to tak skutečně je, každopádně to tak vyznívá.
Doufám, že jsem nebyla zase tak moc zlá...

4 Lúthien Lúthien | Web | 25. března 2013 v 13:52 | Reagovat

[3]: Děkuju moc za vyčerpávající komentář, nebyla jsi vůbec zlá :D To jsou právě takové ty věci, kterých si nevšimnu, přehlédnu je a tak jsem moc ráda, když na to někdo upozorní. Probouzet se večer se mi teda povedlo xD Nevím, na co jsem v tu chvíli myslela.
U toho koně jsem taky moc nepřemýšlela, to se přiznávám, díky za upozornění.
Taky nemám ráda opakující se slova, je zajímavý, jak často to přehlídnu.
S čárkami v souvětích jsem měla vždycky problém, je to se mnou hrozný.
Co se týče druhé půlky, musela jsem tam zkracovat kvůli počtu slov do soutěže a možná proto působí hůř než první, ta se mi psala lehčeji.
Jsem ráda, že ten konec aspoň nepůbosil moc kýčovitě, zpočátku jsem si říkala, že je to trochu laciné.

5 ennie-you ennie-you | 27. března 2013 v 21:24 | Reagovat

ten příběh se mi moc líbil, mám ale jednu otázku trochu mimo. jak to děláš, že máš u článků možnost vedle "přidat komentář" i "celý článek" ?:)

6 Evča Evča | Web | 18. dubna 2013 v 11:02 | Reagovat

Je to hodně povedený :) Má to pěknou atmosféru světa PP a LN ;)

7 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 29. května 2014 v 20:11 | Reagovat

Má to roztomile šťastnej konec, to se musí nechat. Celkově se mi dílo moc líbí, pěkně píšeš. Nevím proč ti to nevzali. Možná jim nepřišel dost originální. Je to sice pěkně podáno, ale průběh tvého příběhu se velice často opakuje (někdo se vrátí z války, domů, domov neexistuje= špatné vzpomínky na válku, pocit nespravedlnosti světa), ale neříkám, že by to bylo špatné.
Možná jsem si všimla drobných technických nuancí- ze začátku bych řekla, že jsi použila blízko u sebe dvakrát slovo "muž" a dále mi přijde nelogické, že by muž, zkušený voják, jen tak pustil koně v době, kdy to není extra bezpečné jen tak pustit koně, navíc by i promarnil, předpokládám, že takové zvíře je dražší záležitost. A to se dostávám k další věci. Jezdci, vojáci vracející se z války, napoprvé jsem si představila nějaké vyšší hodnosti, důstojníky/ vojevůdce/ šlechtice... a pak se zjistí, že hlavní představitel pochází z vesnice a nějak blíž nepopisuješ jestli je nějaký obyčejný zemědělec nebo nižší šlechtic, proto si neumím představit, proč cestoval na koni.
"Kdyby na světě byla nějaká spravedlnost, tohle by se nikdy nemohlo stát." tuhle větu bych pochopila od člověka, který se ještě nesetkal s nějakým bojem, bolestí, válkou, ale když popisuješ, že hlavní hrdina je seznámen s poměry ve válce, něco zažil, nedělá se mu takřka zle z pole posetého mrtvolami protože to zažil a dokonce cestou domů jej napadaly ty nejhorší představy, tak mi jeho chování nepřichází adekvátní aby se přemýšlel takovým způsobem.
Zarazilo mě označení "mladík" , to se většinou používá označení mladého muže mezi lety 20-25 (tohle mám nepodloženo, ale když píšu, řídím se podle toho, ale to je jedno) Erik působí jako zkušený člověk a mě napadlo, že by mohl být trochu starší, taky záleží na označení, podle toho, kolik se ve tvém příběhu lidé dožívají přirozeným způsobem (ale faktor může být i válka). Zezačátku jsem měla pocit, že ten příběh má našlápnuto na několik stránek wordu, myslím, že by si zasloužil být delší, není špatný, ale trochu dle mého uspěchaný... asi se ti už se ze mně musí točit hlava, ale já jsem jenom zapla svoji fantazii a logiku zároveň, rozhodně NEpíšu líp, to jsou jen detaily, ale jestli si chtěla názor, tak jej máš *tváří se nezaujatě* :-?

8 uncorked uncorked | Web | 17. června 2015 v 16:17 | Reagovat

ne, já je nemám rád! :-D

9 Iva* Iva* | Web | 3. srpna 2016 v 17:13 | Reagovat

Mne sa to veľmi páčilo, pocity, ktoré si tak krásne vystihla v tejto poviedke, prostredie, šťastný koniec príbehu aj napriek okolnostiam....nie som nejako náročný čitateľ, jednoducho hltám slová a nechám sa unášať a v tomto prípade to bol naozaj krásny "únos" :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama