O životě

16. srpna 2013 v 13:19 | Lúthien Tinúviel |  Myslím
Možná vás to překvapí, ale musím se přiznat, že dlouhou dobu jsem si svého života nevážila a vlastně jsem ho i nenáviděla. V patnácti letech jsem se pokusila o sebevraždu a myšlenky na to, abych si vzala život, mě pak provázely dlouhé roky. Často jsem se cítila jako odpad, jako něco úplně bezcenného. Nejhorší byla beznaděj; pocit, že nemám kam utéct, že nemůžu udělat nic, aby se to změnilo. Byly chvíle, kdy jsem neměla sílu dělat nic jiného než ležet a brečet, dokud mi ještě zbývaly slzy. Dokonce jsem se uchýlila i k sebepoškozování. Řezala jsem se do rukou, protože jsem chtěla fyzickou bolestí utlumit bolest duševní. A v tu dobu jsem ani netušila, co je to emo a rozhodně jsem se k tomuhle směřu nepřikláněla. Byl to prostě jen projev zoufalství, vlastně takové volání o pomoc.


Jak jsem se do těhle stavů dostala? To by bylo dlouhé vyprávění. Možná to začalo tím, když se moje rodiče rozvedli. Bylo mi teprve devět, ale v tu dobu jsem to nenesla zase tak těžce. Protože se rodiče často hádali a já nesnášela ten křik a hroznou atmosféru, vlastně se mi ulevilo, když jsem zůstala sama s maminkou. Netrvalo dlouho a mamka se znovu vdala. Asi první rok to bylo skvělé, nevlastní táta si se mnou hrál, blbnul a bylo mi s ním dobře. Pak se to ale náhle změnilo a začalo to být čím dál tím horší.
Nastal psychický teror od nevlastního otce. Zakazoval mi všechno, co mohl. Nesměla jsem se podívat v televizi ani na večerníček, protože se mu to nezdálo vhodné. Neustále mě kritizoval za všechno, co jsem udělala. Ale mnohem horší bylo, že začal být hodně zlý na mamku. Musela jsem se bezmocně dívat, jak na ní řve a trápí ji. Dokázal se naštvat kvůli každé maličkosti a pak se zavřel ve svém pokoji a třeba tři dny nemluvil a nejedl. Mamka se mu chodila omlouvat, brečela, prosila ho, aby se už nezlobil, ale on se nedal obměkčit.
Dlouho jsem se mu snažila zavděčit, aby mě měl rád, aby mě přijal jako dceru. Ale ať jsem se snažila sebevíc, nemělo to cenu. Jednou jsem za ním přišla a zeptala jsem se, co bych měla udělat, aby mě měl rád a abychom spolu líp vycházeli. Řekl mi, že spolu nebudem nikdy dobře vycházet, protože nejsem jeho vlastní dcera, z jeho vlastní krve. Ani neumím říct, jak mě tohle odmítnutí bolelo.
K tomu všemu se pak přidala ještě dost tvrdá šikana ve škole a odmítnutí od některých přátel, na kterých mi záleželo. A tak jsem začala mít deprese a přišla myšlenka na sebevraždu. V tu chvíli se mi to zdálo jako jediné řešení. Neměla jsem kam utéct; necítila jsem se milovaná, necítila jsem podporu od lidí.

Ale byla tu jedna věc - moje víra v Boha. Ale kde byl Bůh v tom všem a proč mi nepomáhal? Cítila jsem výčitku vůči tomu, že mě nechává žít v takovém hrozném prostředí. Ale když mi bylo opravdu nejhůř, vždycky jsem k němu z hlouby svého srdce volala a nějakým způsobem se mi ulevilo. Cítila jsem, že když už nikdo jiný, on mě miluje a postará se o mě.

Trvalo to opravdu dlouho, možná ještě déle, než by mělo, ale nakonec jsem se z toho hrozného prostředí dostala pryč. Odstěhovaly jsme se s mamkou od nevlastního otce a začalo nové období života. Pochopila jsem, že v tom prostředí, ve kterém jsem žila, jsem prostě nemohla být šťastná a v pohodě, protože to nešlo. Žít s psychicky nemocným člověkem, který si na výs vybíjí své špatné nálady, to prostě není život, to je peklo.
Nevlastní otec mi vzal kus mého života, dá se říct, že mě vlastně připravil o šťastné dospívání. Ale nepomůže mi, když se budu hrabat v minulosti nebo k němu cítit nenávist. Vím, že musím na minulost zapomenout, odprostit se od ní a začít nanovo. Být vděčná, že je to už všechno za mnou a radovat se z každé maličkosti.
Nakonec jsem možná i ráda, že jsem si takové věci prožila, protože mi to dalo poučení do života. Třeba o tom, že si musím svého partnera vybrat opravdu pečlivě a nepouštět se jen tak do nějakého vztahu. Nebo taky v tom, že jestli někdy budu mít své děti, budu je chránit a nenechám nikoho, aby jim ubližoval. Kdyby měl můj manžel ubližovat dětem, radši od něj hned odejdu. Nechtěla bych, aby moje děti prožívaly něco podobného jako já. Nemůžu už vrátit čas, ale když jsem já neprožila šťastné dospívání, můžu ho aspoň jednou připravit svým dětem. A to je povzbudivá myšlenka.

Chtěla bych vám říct, že pokud máte pocit, že váš život je k ničemu, že vás nebaví žít nebo třeba pomýšlíte na sebevraždu, nikdy není tak zle, aby se to nedalo nějak změnit. Znám ty pocity, kdy je člověk opravdu na dně, kdy už nemůže a nechce dál. Znám tu bolest. A vím, že je z toho cesta ven. Mně hodně pomohla víra v Boha, ale také to, že jsem se mohla aspoň někomu svěřit. Nejhorší je si nechávat všechno jen pro sebe a nehledat pomoc. Možná máte pocit, že na vás nikomu nezáleží, ale to je lež. Když se zkusíte někomu blízkému otevřít, možná budete překvapení, že vás neodmítne, ale podá vám pomocnou ruku.

Teď už si svého života vážím a jsem opravdu ráda, že se mi pokus o sebevraždu nezdařil. Někdy mě mrazí, když si uvědomím, jak málo stačilo a já bych tu už nebyla a nemohla bych psát tenhle článek na blog :) A to mě vede ještě k zamyšlení se nad životem trochu víc obecně.

Moje nejlepší kamarádka mi nedávno řekla, že je nešťastná, protože musí žít tak, jak se po ní očekává - "dostudovat školu, najít si práci, vdát se, mít děti a pak umřít. A jaký je v tom smysl?" Ale já si nemyslím, že by to takhle muselo být. Je přeci jen na nás, jak svůj život prožijeme. Tolik lidí v dnešní uspěchané době jen přežívá, místo toho, aby se nad svým životem zamýšleli a hledali nějaké hlubší hodnoty nebo smysl života. Moderní lidé přijali jako své náboženství ateismus a tak věří, že po smrti už nic není. Pracují, namáhají se, shromažďují majetek a život jim mezitím protéká mezi prsty.

Každý z nás potřebuje najít smysl života. Možná vám připadá, že je to hloupost, že je to k ničemu. Na co se s takovými hloupostmi zabývat? Lepší je si prostě život naplno užívat a neohlížet se zpět! Mnoho mladých lidí vidí svůj smysl života právě v tom, aby si co nejvíc užili, splnili si své sny, dosáhli svých cílů. Nejlepší život má ten, kdo uspořádá největší párty, procestuje nejvíc zemí, vystřídá nejvíc partnerů, prostě vyzkouší všechno, co život nabízí. Ale je zvláštní, že spousta lidí, kteří si splnili své sny, dosáhli hvězdné kariéry a úspěchů, najednou propadnou do depresí a řeší své problémy sebevraždou.
Možná je to tím, že život není jen o zábavě a našem vlastním uspokojení. Pokud budete žít podle hesla YOLO (you only live once), může se stát, že si na konci života uvědomíte, že byl vás život vlastně hrozně sobecký a prázdný. Já bych tak skončit nechtěla. Jak říká můj milý: "Chci si života užívat, ne ho zneužívat." Věřím, že člověk si může život užívat i jinak, než tím, že se bude na diskotékách opíjet do němoty a střídat partnery jako ponožky.

Moc se mi líbí, co řekl Ježíš: "Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti." (Bible, Jan 10,10) Chci žít život, který bude naplněný a užitečný. Nechci žít jen pro sebe a svoje potěšení, chci dělat něco smysluplného a být podporou pro lidi okolo sebe. Prožila jsem si v životě těžké věci a vím, že další těžkosti určitě ještě někdy přijdou, ale nechci už mít z života strach. Snažím se být vděčná za dobré věci, které v životě mám a radovat se z nich. A jednou, až se bude můj život na téhle zemi chýlit ke konci, chci se ohlédnout zpátky a pomyslet si, že můj život opravdu měl smysl.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hanyuu Hanyuu | Web | 16. srpna 2013 v 13:42 | Reagovat

Hezky napsané, o to lépe se mi to četlo, protože jsem věděla, o čem mluvíš. Vlastně jsem si prožila něco podobného, ačkoli já se nikdy neuchýlila k sebepoškozování nebo jen pomyšlení na sebevraždu. Stále jsem si nějak uvědomovala, že žít mě baví, i přes všechny ty hrozné věci, které mě v životě potkaly, nepřestala jsem mít ráda život. Jeho smysl jsem sama pro sebe ještě pořádně neobjevila. Občas mě napadá, kam vůbec směřuju, nakonec to ale stejně opět odezní a přebije to ta chuť se radovat... A věřím tomu, že je to právě díky všemu, co mě potkalo. Byla bych jiná a možná si toho, co mám, tak nevážila, kdybych si tím neprošla.

2 Ta-zRozená Ta-zRozená | E-mail | Web | 16. srpna 2013 v 13:56 | Reagovat

Samotný rozvod rodičů je velký zásah do života dítěte (vidím to i na svém partnerovi, jak ho to poznamenalo) a pokud se k tomu ještě kupí ty další věci, co jsi tu napsala... Muselo to být těžké. Obdivuji lidi, kteří se zvládnou zvednout a uvědomí si, ža všechny těžkosti nás někam posouvají, všechno pomáhá utvářet nás jako individualitu.
A i po tom všem najít sílu jít proti proudu "nalinkovaného" života, to považuji za úspěch. :-) Škoda, že nějak nezvládám zformulovat vše, co bych vlastně chtěla říct a co v tomhle ohledu cítím...

3 DK DK | Web | 16. srpna 2013 v 13:56 | Reagovat

Já osobně nejsem na sto procent oddaná bibli, ale také tu myšlenku nezatracuji. Jsem ráda, že si odtajnila svůj příběh stejně jako já můj. Nejen my dvě jsme příkladem, že spadnout na dno neznamená, zůstat tam na věky ležet. Také ti přeji už je vše dobré a smysluplný šťastný život.

4 Ladycarrot Ladycarrot | Web | 16. srpna 2013 v 14:24 | Reagovat

Krásně napsané!

5 Lúthien Lúthien | Web | 16. srpna 2013 v 14:28 | Reagovat

[1]: Je úžasné, že sis udržela radost ze života i přes všechny problémy!

[3]:[4]: Děkuju! :)

6 Terka Terka | E-mail | Web | 16. srpna 2013 v 14:47 | Reagovat

Při čtení mi lezl mráz po zádech, a vlastně ještě teď mám takový zvláštní pocit... Je dobře, že jsi i přes všechny těžkosti dospěla k tomu k čemu jsi dospěla, určitě je to ta nejlepší životní cesta, protože si na tebe třeba i jednou někdo vzpomene a řekne si: "Ona mi tolik pomohla." Ty už sice na Zemi nebudeš ale budeš ve vzpomínkách toho člověka. A navíc před smrtí budeš moct říct, že jsi nežila nadarmo...
Držím ti palce, aby vše bylo už jen dobré a život ti připravoval samé příjemnější složité překážky. :)

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 16. srpna 2013 v 15:24 | Reagovat

Se životem nemám problém.
Neboť já jsem třinácté převtělení kocůra seslané na zem, aby lidem působilo radost.

8 trpaslikaelf trpaslikaelf | E-mail | Web | 16. srpna 2013 v 15:28 | Reagovat

Bylo to dlouhé a muselo to bolet...
O to víc je obdivuhodné, jak jsi se z toho dostala a v jakém věku - a hlavně, k jakému životnímu smyslu jsi došla. Máš fakt můj hluboký obdiv.
Sám jsem prožil silný životní kolaps, z kterého se doteď vzpamatovávám. Popsal jsem ho opisem v jedné kapitole na svém blogu. Jestli chceš nakouknout:
http://trpaslikaelf.blog.cz/1208/trpaslik-a-elf-kapitola-druha-pribeh-elfuv
Držím palce, ať se ti už daří jen pěkně :-).

9 Štěpánka Štěpánka | Web | 16. srpna 2013 v 18:23 | Reagovat

Máš můj obdiv, že jsi tohle všechno zvládla a taky že jsi napsala tenhle článek. Musím říct, že když se něco děje, tak mi taky hodně pomáhá víra v Boha a to nejen On sám, ale i lidi, které jsem právě díky víře poznala. V názoru na život s Tebou zcela souhlasím. Nedávno jsem si o tom povídala s jednou kamarádkou a také jsem říkala, že bych si přála, abych se mohla před smrtí ohlédnout a říct si "Jo, byl to naplněný život, můžu se sebou být spokojená."
Přeji Ti, abys už nyní byla jenom šťastná :)

10 Vendy Vendy | Web | 17. srpna 2013 v 0:05 | Reagovat

Děkuji ti za tento článek, za povídání o sobě, možná se v tom najde i někdo jiný a vlastní tímto můžeš pomoci i dalším lidem.
Ano, sebral ti dětství a sebral ti dospívání. Ale poznání bolí a ty ses díky té bolesti dostala tam, kde jsi dnes - jako nový člověk, s jinými názory a jinými hodnotami. Moc se mi líbilo, jak jsi psala, že si budeš pečlivě vybírat partnera pro život, že budeš stát za svými dětmi.
O splněných cílech a pocitech marnosti jsem četla i v nedávné knížce, jak jsem o ní psala - šlo o to, že někdo si splnil svůj sen, našel práci, která ho bavila, vybudoval si určitou značku, ale po letech najednou měl pocit, že jede setrvačností a nic nového ta práce nepřináší.
Jedna rada - která se dá aplikovat na všechno - vytvořit si nový sen. A pak zase další a další. Lidský život je příliš dlouhý na jeden sen...
Tvůj sen je pěkný, prospěšný, reálný. Ale nezapomínej ani na sebe! Rozdat se je pěkné, ale může přijít moment vyhoření...

11 Bev Bev | E-mail | Web | 17. srpna 2013 v 7:20 | Reagovat

Krásně napsané, obdivuhodné povídání o velmi těžkých věcech. Ze srdce přeju, aby už bylo jen dobře.

12 mengano mengano | E-mail | Web | 17. srpna 2013 v 9:44 | Reagovat

Vždycky, když čtu podobné příběhy, mám zlost na ty, co svým chováním ubližují dětem. Snad si ani nuvědomují, jak můžou dětskou duši na hodně dlouho poškodit.
Přeju ti, abys byla v životě šťastná a dařilo se ti :-)

13 Šukatérka Šukatérka | Web | 17. srpna 2013 v 17:33 | Reagovat

Máš to moc krásně napsané, ale je to smutné, a o to smutnější a horší je to, že to je pravda, doufám, že dnes už jsi v pořádku, já ještě ne, ale snažím se, přeji do života to dobrý =)

Jinak prvním odstavcem jakoby jsi popsala mé problémy před lety, bohužel některé jsou tu dodnes :-(

14 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 17. srpna 2013 v 19:29 | Reagovat

Krásně upřímně naspané. U nás naštěstí žádné rodinné neshody nejsou, takže mám pevný rodinný základ, z ehož pramení to, že jsem si na život nechtěla nikdy sáhnout. Navíc mám svou víru a ta mi dodává sílu :)

Naplnění života právě prožívám a můžu říci, že je to úžasný pocit.

15 Žanet Žanet | Web | 18. srpna 2013 v 16:37 | Reagovat

Rychle jsem to přečetla od začátku až do konce a není těžké se s tebou ztotožnit, protože několik věcí jako rozvod rodičů máme společných. Sice jsem ateista ve smyslu nevěřím-v-Boha, ale mám něco vlastního v co věřím, např. že se musím chovat k ostatním tak, jak bych chtěla, aby se oni chovali ke mně a taková hesla pro mě fungují líp než náboženství :). Skvělý článek.

16 Rogue Rogue | Web | 18. srpna 2013 v 17:09 | Reagovat

Musím říct, že tě velmi dobře chápu, rozumím tomu jak ses cítila, ten pocit totální bezmoci, chceš tak moc utéct a nemáš kam, nemáš za kým, jenom brečíš a brečíš - a vlastně chceš všechno změnit a to od základů, ale jak když to nejde?! Bylo to, jako kdybych některé řádky sama napsala.
Věřící sice nejsem, ale musím se svěřit s tím, že v takových chvílích bezmoci, smutku a bezradosti, kdy v duchu pokládám otázky týkající se toho proč takovými trampotami musím procházet, mám pocit, že nejsem sama. Zda nade  mnou bdí Bůh, Andělé, duše nebo jakákoliv jiná síla nevím, ale jsou to prchavé okamžiky, kdy mě někdo drží za ruku, vlévá do mě naději a dodává mi pocit, že to bude zase lepší. ;-)
A ta naděje je vždycky i když někdy dobře skrytá a vždycky je důvod žít...

17 Lúthien Lúthien | Web | 18. srpna 2013 v 21:20 | Reagovat

Děkuju všem za povzbudivé komentáře! Moc si toho vážím :)

18 Max Max | E-mail | 18. srpna 2013 v 22:56 | Reagovat

Milá Lúthien, to my jako čtenáři Tvého blogu si tě moc vážíme! Jsi silná osobnost a s Boží pomocí se zbavíš všech nepříjemných vzpomínek a věcí, co se ti staly v minulosti. Pán ti žehnej!

19 •Pet!nka• •Pet!nka• | E-mail | Web | 20. srpna 2013 v 21:37 | Reagovat

Myslím, že jsi hodně silná osobnost, víš? Všechno zlé jsi dokázala překonat a nezměnilo tě to k horšímu, ale naopak. Já osobně si myslím, že je totiž hodně jednoduché sklouznout ke vzteku. Mohla sis svůj pocit beznaděje vybíjet na svém okolím, ale ty jsi dokázala zůstat sama sebou, hodným člověkem. Obdivuji tebe i tvojí maminku, že jste dokázali udělat ten krok do neznáma, začít znovu. A oboum vám přeju to nejlepší do nového života, protože si myslím, že každý dobrý člověk si zaslouží štěstí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama