Říjen 2013

Strach ze života?

18. října 2013 v 10:16 | Lúthien Tinúviel |  Žiju
Za předchozí článek se tak trochu stydím. Ale je upřímný. Napsala jsem to tak, jak jsem to v tu chvíli cítila. A určitě nejsem jediný člověk, který někdy prožívá takové pocity. Ale musím říct, že už je mi mnohem líp.
Nějak se mi stalo, že jsem se dostala do místa, kde jsem najednou nevěděla, co dělat dál. Přestěhovala jsem se do nového města, odstěhovala jsem se od nevlastního otce, začala jsem hledat práci. Těch změn bylo hodně najednou. A tak jsem si začala říkat, co vlastně chci dělat se svým životem a kam dál jít. Připadala jsem si ztracená. Byla jsem ráda, že se ty změni dějí, ale na druhou stranu to pro mě bylo těžké. Nové město, kde moc lidí neznám a musím se znovu s každým seznamovat. Hledání práce, které pro mě bylo hrozně stresující. Smíření s tím, že už prostě nemůžu studovat, jak jsem byla zvyklá, ale stane se ze mě pracující člověk. Nutnost dospět, osamostatnit se, když bych chtěla být radši ještě dítětem. Možná taková menší krize identity.
Ale pochopila jsem, že navzdory tomu, co jsem prožila v minulosti, ještě není nic ztraceno. Teď mám konečně možnost udělat něco se svým životem a já to nechci propásnout. Už mám dost sebelítosti a depresí. Vím, že s Boží pomocí můžu žít život, který bude mít smysl. Už nechci mít strach z budoucnosti a ze života, chci prostě žít.

Život poslední dobou

15. října 2013 v 18:33 | Luthien |  Žiju
Život je zrádnej. Úplně jinej, než člověk čekal, než jak si ho představoval, než jaký ho chtěl mít. Hází vám neustále klacky pod nohy a bodá kudly do zad.
A všichni říkají, že musím být silná, mít naději, bojovat s tím. Všechno bude lepší, všechno se vyřeší. Všechno musí být lepší! Kdo vzdychá a naříká, je slaboch. Nemám právo truchlit, všichni očekávají, že se budu se vším statečně prát a mít úsměv na rtech.
Třeba to nechci slyšet. Prázdné fráze typu "bude líp, to se vyřeší" jsou k ničemu. Třeba nebude líp. Třeba to nechci slyšet. Třeba si chci zalézt někam do kouta a brečet, dokud budu mít slzy, aniž by mě někdo soudil. A co já vím, třeba pak budu mít sílu vstát a jít dál. Asi jo. Stejně k tomu vždycky dojdu. Ono se asi ani nic jinýho dělat nedá.
Ale dejte mi právo být taky někdy zoufalá, smutná, zklamaná. Je toho moc. Někdy mi přijde, že až moc zla na jeden život. Nebývala jsem taková...bývala jsem veselá, optimistická. Ale život mě zlomil. A já nemám sílu s ním neustále bojovat. Aspoň ne teď. Je to všechno moc komplikované, moc zamotané.
Dostanu se někdy ven z toho bludného kruhu?