Duben 2014

Zpověď knihomolky

21. dubna 2014 v 22:11 | Lúthien Tinúviel |  Myslím
Začalo to ještě předtím, než jsem uměla sama číst. Pamatuju si, jak mi babička vždycky kupovala Čtyřlístek a pak mi ho předčítala. Nebyl to však jen Čtyřlístek, týrala jsem celou rodinu tím, že jsem je nutila ke čtení nejrůznějších šíleností. Pamatuju si, jak mamka nenáviděla lehce moderní pohádku o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém, kterou jsem ji nutila číst pořád dokola. Když jsem se naučila číst sama, rodina si oddechla a já vzala útokem knihovny. Na druhém stupni zš jsem bydlela v Litvínově a tam byla malá knihovnička. Protože jsem milovala koně, vypůjčovala jsme si všechny dostupné knížky, ve kterých se objevovali koně. Hltala jsem romány typu Dívky v sedlech, které měly nekonečné množství dílů. Později jsem se naštěstí dala na hodnotnější literaturu.

Přestěhováno

17. dubna 2014 v 9:47 | Lúthien Tinúviel |  Žiju
Ufff...stěhování je za mnou. Naštěstí to nebylo tak hrozné, protože moc věcí nemám. Přesto byla docela výzva, naskládat všechna prkna, krabice a pytle do osobního auta. A protože se stěhuju já, nemohlo se to obejít bez nějakého "dobrodružství". Jeli jsme si pěkně po silnici, už jsme byli blízko místa určení, když se najednou ozvala slabá rána. Překvapilo mě, že to opravdu bylo jen takové malé bouchnutí, skoro jako by se nic nestalo. Zastavili jsme a než jsem se stačila otočit, řidič běžel zpět po silnici, aby tam ulovil matraci a prkno od postele. Nejspíš k jejich pádu přispěl i hrozný vítr, který foukal mezi poli. Díky Bohu za námi zrovna nikdo nejel, takže jsme nezpůsobili dopravní kalamitu nebo vraždu. Prosím všechny své čtenáře - na stěhování si radši vždycky zařiďte alespoň menší dodávku. Stěhovat osobním autem fakt není nejlepší nápad...

Balím svůj život do krabice

10. dubna 2014 v 20:23 | Lúthien Tinúviel |  Žiju
Stěhování. Už zase. Kolikrát se v životě budu muset ještě stěhovat? Na prstech jsem si teď spočítala, že se budu stěhovat už podeváté. To je na můj krátký život slušný výkon, nemyslíte? Pamatuju si, jako by to bylo včera, kdy jsem psala článek o tom, jak jsem se přestěhovala do Podolí. Pokud byste si chtěli zavzpomínat se mnou, tak článek najdete tady. Byla jsem plná elánu a myslela jsem si, že se nebudu hodně dlouho stěhovat a v klidu se v Praze usadím. Když nad tím přemýšlím, tak se musím usmívat, jak málo člověk ví o vlastní budoucnosti. Život pořád chystá nečekaná překvapení.

Kouzlo stáří

8. dubna 2014 v 16:00 | Lúthien Tinúviel |  Myslím
V sobotu jsme se s mládeží z církve vydali do domu s pečovatelskou službou, abychom tam několika babičkám umyli okna. Vybavená kyblíkem a okenou jsem zaklepala na první dveře a byla zvědavá, jak to všechno bude probíhat. Nakonec jsem myla okna u čtyř babiček a byla to zajímavá zkušenost, i když mě už druhý den bolí svaly na nohou :D Asi z toho, jak jsem šplhala po štaflích a parapetech. Ale to nevadí, aspoň jsem se trochu procvičila.

U každé z babiček se mi líbilo. Z jejich malých pokojíčků na mě dýchalo osobité kouzlo. Nejlepší to bylo u jedné babičky, která měla malý pokoj krásně zařízený a nechyběla v něm knihovna plná knih. Bylo legrační, jak se o mě stará paní bála, abych nevypadla z okna, když jsem šplhala po parapetu. Když jsem okna domyla, všimla jsem si, že má v knihovně celou sbírku knih o umění. Zeptala jsem se jí, jestli má ráda umění. Odpověděla, že miluje vážnou hudbu. Zmínila jsem se o tom, že mám moc ráda Mozarta, na což nadšeně reagovala a tak jsme si chvíli vyprávěly o hudbě. Babička mi prozradila, že pro ostatní z pečovatelského domu pořádá přednášky o hudbě. Bylo vidět, že tahle babička je opravdu osobnost a ani ve stáří nezapomíná na své koníčky. Bylo to moc pěkné setkání.

Procházka lesem

4. dubna 2014 v 19:40 | Lúthien Tinúviel |  Fotím
Začátkem března jsem jela na návštěvu do svého rodného města a při té příležitosti jsme se s tátou šli projít do blízkého lesa. Mám to tam ráda, i když to není zrovna velký les, ale je tam spousta hezkých zákoutí. Protože jaro teprve začínalo, všechno bylo ještě šedivé, ale přeci jen se už les začal pomalu probouzet.



Strach

1. dubna 2014 v 18:05 | Lúthien Tinúviel |  Myslím
Bojím se. A nesnáším to. Nesnáším ten pocit, když mysl ochromí strach a člověk si připadá bezmocně a ztraceně. Ale čeho se vlastně bojím? Mám pocit, že ten strach nedává smysl, ale přesto tu je. Velký, černý, pohlcující stín, který zakrývá slunce a krade radost ze života.

Dobře vím, že strach je jenom lež. Nemá žádné racionální opodstatnění. Snažím se s ním bojovat, co mi síly stačí. A přesto mám pocit, že místo abych ho dokázala ovládat, ovládá on mě. Někdy na mě dopadá s takovou silou, že se mi zdá, že už to nevydržím. Ale stejně se nakonec zvednu a jdu dál...takže čeho se vlastně bát?