Květen 2014

Co neříkat nezadanému člověku

28. května 2014 v 11:56 | Lúthien Tinúviel |  Myslím

Větišna rodinných příslušníků, přátel i známých má vždy po ruce spoustu dobře míněných rad, které vpálí do tváře nezadanému člověku, jakmile k tomu mají příležitost. I když to většinou myslí dobře, výsledek bývá ve většině případů naprosto kontraproduktivní a jedinec, obdařený těmito radami, trpí neodolatelným nutkáním rozbít si hlavu o stěnu a zalézt do šuplínku na ponožky. Abyste se nemuseli dívat na rozbitou hlavu nebo vytahovat nešťastníka ze šuplíku, mám tu pro vás seznam toho, co byste radši neměli nikdy říkat, potkáte-li člověka, stěžujícího si na svou samotu.

1. Neboj, někoho si brzy najdeš
Jo. Nebo taky ne. Kdo ví? A jak vlastně takové hledání vypadá? Škoda, že partner se nedá najít stejně snadno jako třeba ztracená nabíječka od mobilu. I když, počkat, to tak snadné zase není. Nebo chybějící ponožka, když vám po vyprávní zbyde jen jedna z páru. To je asi stejně nemožný úkol, jako najít si partnera. Možná jsou opravdu díry v realitě, které vedou do vzduchoprázdna a tam se ztrácejí ponožky...a partneři pro život.

Chvilka beznaděje

26. května 2014 v 22:44 | Lúthien Tinúviel |  Žiju
Správně bych tu měla zveřejnit další radosti, ale to se tentokrát konat nebude. Měla jsem sice fajn týden, kdy jsem prožila dost radostí, ale nedokážu se donutit k tomu, abych to sepsala.

Teď je mi prostě špatně. Asi bych neměla vypisovat svoje niterné pocity na tenhle blog, protože ho čtou i někteří lidé, které znám osobně. Ale co, od toho blog přeci je, aby sem člověk vypisoval svou duši i své zvrácené myšlenkové pochody, ne?

Bolí to. Strašně to bolí. A mám pocit, že to už dlouho nevydržím. Měla bych být silná, odvážná, pozitivní a plácat takové ty řeči o tom, jak musím mít naději, bojovat a nevzdávat se. Ale ne, dneska na to prostě nemám sílu. Sebelítost je špatná a nemám právo se litovat. Možná bych si zasloužila, aby někdo přišel a dal mi pár facek. To je stejně to, co většinou přijde. Ale já bych jednou chtěla místo toho pohlazení a objetí. Aby mě někdo pochopil. Nechci se vracet do prázdného pokoje, kde na mě nikdo nečeká. Už mám dost toho, když píšu spoustu smsek "kamarádům", kteří na ně ani neodpoví, natož aby mi někdy napsali sami od sebe. Mám před sebou volné dny a místo, abych byla ráda, radši bych šla zase do práce. Protože co mám dělat? Ne, prostě mě to nebaví samotnou. A mám pocit, že všechny jen otravuju, když se je snažím vytáhnout ven.
Připadá mi, jako bych nikam nepatřila, jako bych zůstala na okraji, zapomenutá. Můj život není užitečný. Nejsem pro nikoho důležitá. Divíte se, že v těhle chvílích mi připadají myšlenky na sebevraždu docela příjemné? Možná jsem se neměla narodit. Často se cítím, jako bych tu prostě neměla být. Protože nemám domov. Nemám rodinu. Nepatřím nikam. A nebaví mě brečet na autobusové zastávce, když jedu domů z práce.
Bolí mě srdce. Mám pocit, že bych byla radši za bolest fyzickou. Co dělat? Zavřít oči, lehnout si a doufat, že zítra to bude lepší. Ale bude to někdy lepší? Jak to změnit, co dělat? Jak jsem si zasloužila, že jsem takhle skončila? Vždycky jsem se snažila dělat všechno správně, ale od života jsem dostávala neustále jen rány. Proč musí být život takový? Můžu to změnit? Nebaví mě poslouchat řeči o tom, jak je super být samostatná a jak to bude lepší a jak si zvyknu. Ne, nezvyknu si. Spíš mi z toho přeskočí ještě víc.


Cause I, I've been feeling pretty small,
Sometimes,Feel like I'm slipping down walls,
And every line, I ever get a hold,
It seems to break.

Omlouvám se, moji milý čtenáři. Doufám, že vás tohle nezdeptalo. Ale od čeho jiného je blog, než od toho, aby tu člověk vyléval svou duši, ať už je v ní cokoliv?

Nesnažte se mě povzbuzovat. Myslím, že dnes to nebude mít smysl.

(Ne)malé radosti 11

19. května 2014 v 22:43 | Lúthien Tinúviel
Tentokrát zase trochu opožděně, ale přece! Tenhle týden byl dost pracovní, ale přesto jsem si v něm našla docela dost malých radostí.

Pondělí
Práce. Zase jsem tu sama. Měla jsem výborný oběd - tagliatelli s kuřecím masem, smetanou a žampiony. Četla jsem si Obléknu si půlnoc a skvěle se u toho bavila. Večer jsem se podívala na 6. díl páté série Hry o trůny. Musím říct, že Peter Dinklage v roli Tyriona podal brilantní herecký výkon! Těším se na další díl :)

Úterý
Koupila jsme si čokoládovou kávu za 5 korun v automatu pro personál. Pak jsem si šla koupit nějaký dobrý čokoládový bonbon a kamarádka od čokolády mi dala výbornou nugátovou střechu zadarmo! To mě opravdu potěšilo :) Vím, že si trochu kazím zdravé stravování, ale když už je člověk zavřený v obchodním centru celý den a ani nechodí zákazníci, nějakou radost si udělat musí.
Pak se mi stala zajímavá věc. Hned vedla našeho krámku je místnost na vratné lahve. Slyšela jsem, jak si tam vedle někdo píská. A protože jsem se nudila, začala jsem pískat taky. Tak se mezi mnou a neznámým začal zajímavý rozhovor. Vždycky zapískal on, na to jsem mu odpověděla a takhle jsme se pořád střídali. Netuším, kdo to byl, ale byla to opravdu legrace :D Jsem zvědavá, jestli si ještě někdy takhle pěkně zapískám.


6 nesnesitelných písní

13. května 2014 v 23:05 | Lúthien Tinúviel |  Poslouchám
Když jste 12 hodin zavření v nákupním centru, kde neustále hraje rádio, brzy se stane, že si vypěstujete nenávist k určitým písním, které se opakují dokola a dokola až do úplného zblbnutí. Mám štěstí, že v krámku, kde sedím, žádné rádio nehraje, ale přesto je docela dobře slyšet rádio z chodby. Všimla jsem si, že tu hrají každý den úplně ty samé písničky, které se točí pořád dokola, takže co hrají ráno, to uslyším znovu i večer a když mám vyjímečné štěstí, slyším je i třikrát za den. Nejhorší je, že tyhle otravné melodie se vám zakousnou do mozku jako buldok a odmítají se ho pustit. Když se pak přistihnu, že si někdy doma v tichu broukám jejich melodii, začínám mít o sebe strach.
Přináším vám pár písní, které považuju za naprosto nejhorší a když je slyším, mám chuť začít mlátit hlavou do zdi a ječet.

Katy Perry - Roar
Tohle je horší než morová nákaza. Nevím, jak dlouho ještě vydržím tuhle písničku poslouchat. Ze zoufalství a zvědavosti jsem si pustila a klip a byla bych radši, kdybych ho nikdy neviděla. Myslím, že Lannisteři by měli Katy popravit za to, že jim ukradla jejich rodinné motto a vykřikuje ho do vzduchu pořád dokola. "Hear me ro-ooooooo-ooo-or,ro-ooooooo-ooo-or, ro-ooooooo-ooo-or and you hear me rooooooor!" Proč jí ten tygr nemohl ukousnout hlavu?



(Ne)malé radosti 10

11. května 2014 v 20:17 | Lúthien Tinúviel |  (ne)malé radosti

Musím říct, že tenhle týden byl moc fajn. Sice jsem měla menší krizi někdy kolem čtvrtku, ale překonala jsem to a závěr týdne se opravdu vydařil. Doufám, že takových dobrých týdnů bude víc!

Pondělí
přišel ke mně kamarád a přidělal mi poličku a pověsil obraz. Tak mám konečně v pokoji víc útulno. A taky jsem si konečně pořádně uklidila :D Večer jsem jela na mládež do církve, kde to bylo moc fajn.

Úterý
Ráno jsem musela běžet na úřad. Čekala jsem, že tam budu dlouho, ale nakonec jsem byla venku za pár minut. Tak jsem byla ráda, že nemusím nikde dlouho trčet. Jela jsem do obchodního centra, kde pracuju, protože jsem si nutně potřebovala koupit kalhoty. Byly mi první kalhoty, které jsme si vyzkoušela! Tomu říkám zázrak :D A taky jsme si koupila plavky, protože jsem už žádné neměla a našla jsem pěkné a opravdu levné. Odpoledne jsem jela za kamarádkou a šly jsme se projít po Petříně. Bylo teplo a kolem bylo moc krásně. Večer jsme šly i s kamarádkou na grilování. Poznala jsme tam nové lidi a dala si výborné klobásky. Když už byla tma, tak tam přišel kluk, který se procvičoval v ohnivé šou. Udělal soukromé představení jen pro nás a jeden kluk si to i zkoušel :D Neměla jsem čas přemýšlet, jestli si to taky zkusím, protože už bylo pozdě a musela jsem odejít. Byl to příjemný den.

Jak si žije single?

8. května 2014 v 22:13 | Lúthien Tinúviel |  Žiju
Žiju sama sice krátce, ale už bych se měla podle dostupných informací počítat mezi takzvané singles. A kdo že to je? Jsou to lidé, kteří žijí sami nebo se spolubydlícími, jsou finančně nezávislí a nemají stálého partnera. Co jsem se ale dočetla dál a dost mě překvapilo, je popis povahy takového "singla". Prý jsou to většinou lidé, kteří žijí sami dobrovolně, protože jim to vyhovuje a jsou tak spokojení. Jejich největší prioritou je svoboda a nezávislost. Chtějí si prostě žít po svém a nechtějí se nikomu přizpůsobovat. Odborné texty ale uznávají, že existují i takzvaní "nedobrovolní singles", zkrátka někdo, kdo žije sám, protože se mu nedaří najít partnera. Singles ale nejsou tak úplně bez partnera, většina má milence, se kterými se schází jen za jedním účelem, ale nejedná se o žádný skutečný partnerský vztah, jsou to spíš "kamarádi s výhodami". U nás v České republice se prý čtvrtina domácností skládá z jednoho člověka a počet samostatně žijících lidí stále narůstá.

Když jsem se chystala osamostatnit, většina kamarádů a známých mi říkala věci typu: "To je super, že budeš sama, budeš si moct dělat, co budeš chtít, nebude tě nikdo omezovat, budeš mít svobodu, svůj klid a zařídíš se podle sebe." Jenže mně to nijak lákavé nepřišlo. Necítila jsem se omezená nebo svázaná, když jsem žila v rodině. Nemám potřebu si dělat všechno po svém a nikomu se nepřizpůsobovat. Myslím, že to vede k hroznému sobectví. Jak se má člověk nějak dál vyvíjet jako osobnost, když si může všechno řídit jen podle sebe? Vidím v tom postoji taky lenost. Jo, mít partnera a děti vyžaduje spoustu obětí, být sám je mnohem snazší. V partnerských a rodinných vztazích se člověk musí učit naslouchat druhému, komunikovat, ovládat své špatné nálady, přizpůsobovat se druhým a spoustu dalších věcí, které mu pomáhají nezakrnět, ale naopak na sobě pořád pracovat.


(Ne)malé radosti 9

5. května 2014 v 10:56 | Lúthien Tinúviel |  (ne)malé radosti
Nebojte se, na malé radosti jsme nezapomněla. Kvůli stěhování a všem těm změnám jsem jen nebyla chvíli schopná moc radostí v posledních dnech najít. Ale tenhle týden už to bylo mnohem lepší. Měla jsem sice v práci dlouhý týden, ale volné dny jsem si užila.

Pondělí
S kolegyní v práci jsme si zahrály město, jméno, zvíře, věc a vyhrála jsem! :D Chvíli jsem si četla nové případy Sherlocka Holmese a měla jsem výborný oběd. Taky jsme dnes měly dost dobrou tržbu, na to že bylo pondělí. Byl to celkově příjemný den.

Úterý
Do práce nám přišla obrovská bedna plná puzzlí. S kolegyní jsme musely vymyslet, jak to všechno narvat do maličkého krámku, kde už byly všechny regály plné. I když se to zdálo jako neřešitelný úkol, nakonec se nám to opravdu podařilo! Ten krám je asi nafukovací. Byla jsem na nás pyšná :D Jako malou radost jsem si dala odpoledne nanuk. A taky mě potěšilo, že si se mnou popovídala prodavačka od čokolád, je moc milá.

Středa
Sraz s kamarádkou v knihovně. Konečně jsem vrátila knihy, za které jsem už musela platit upomínku a půjčila si nové. Objevila jsem něco od Pratchetta, co jsem ještě nečetla - Obléknu si půlnoc a Šňupec. Takže můžete později očekávat recenze. Potom jsme se šly s kamarádkou projít do botanické zahrady přírodovědné fakulty, o které jsem tu už psala. Daly jsme si zmrzlinu a bylo to moc fajn.