Chvilka beznaděje

26. května 2014 v 22:44 | Lúthien Tinúviel |  Žiju
Správně bych tu měla zveřejnit další radosti, ale to se tentokrát konat nebude. Měla jsem sice fajn týden, kdy jsem prožila dost radostí, ale nedokážu se donutit k tomu, abych to sepsala.

Teď je mi prostě špatně. Asi bych neměla vypisovat svoje niterné pocity na tenhle blog, protože ho čtou i někteří lidé, které znám osobně. Ale co, od toho blog přeci je, aby sem člověk vypisoval svou duši i své zvrácené myšlenkové pochody, ne?

Bolí to. Strašně to bolí. A mám pocit, že to už dlouho nevydržím. Měla bych být silná, odvážná, pozitivní a plácat takové ty řeči o tom, jak musím mít naději, bojovat a nevzdávat se. Ale ne, dneska na to prostě nemám sílu. Sebelítost je špatná a nemám právo se litovat. Možná bych si zasloužila, aby někdo přišel a dal mi pár facek. To je stejně to, co většinou přijde. Ale já bych jednou chtěla místo toho pohlazení a objetí. Aby mě někdo pochopil. Nechci se vracet do prázdného pokoje, kde na mě nikdo nečeká. Už mám dost toho, když píšu spoustu smsek "kamarádům", kteří na ně ani neodpoví, natož aby mi někdy napsali sami od sebe. Mám před sebou volné dny a místo, abych byla ráda, radši bych šla zase do práce. Protože co mám dělat? Ne, prostě mě to nebaví samotnou. A mám pocit, že všechny jen otravuju, když se je snažím vytáhnout ven.
Připadá mi, jako bych nikam nepatřila, jako bych zůstala na okraji, zapomenutá. Můj život není užitečný. Nejsem pro nikoho důležitá. Divíte se, že v těhle chvílích mi připadají myšlenky na sebevraždu docela příjemné? Možná jsem se neměla narodit. Často se cítím, jako bych tu prostě neměla být. Protože nemám domov. Nemám rodinu. Nepatřím nikam. A nebaví mě brečet na autobusové zastávce, když jedu domů z práce.
Bolí mě srdce. Mám pocit, že bych byla radši za bolest fyzickou. Co dělat? Zavřít oči, lehnout si a doufat, že zítra to bude lepší. Ale bude to někdy lepší? Jak to změnit, co dělat? Jak jsem si zasloužila, že jsem takhle skončila? Vždycky jsem se snažila dělat všechno správně, ale od života jsem dostávala neustále jen rány. Proč musí být život takový? Můžu to změnit? Nebaví mě poslouchat řeči o tom, jak je super být samostatná a jak to bude lepší a jak si zvyknu. Ne, nezvyknu si. Spíš mi z toho přeskočí ještě víc.


Cause I, I've been feeling pretty small,
Sometimes,Feel like I'm slipping down walls,
And every line, I ever get a hold,
It seems to break.

Omlouvám se, moji milý čtenáři. Doufám, že vás tohle nezdeptalo. Ale od čeho jiného je blog, než od toho, aby tu člověk vyléval svou duši, ať už je v ní cokoliv?

Nesnažte se mě povzbuzovat. Myslím, že dnes to nebude mít smysl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Znovuzrozený Znovuzrozený | E-mail | Web | 26. května 2014 v 23:00 | Reagovat

Někdy je zešílení jediný způsob, jak se vyrovnat s realitou. Každopádně ber to tak, že se jedno období zkrátka nedaří a vždycky může být hůř, no ne?

2 shariony shariony | E-mail | Web | 26. května 2014 v 23:13 | Reagovat

Ale no... proč tak smutné řádky? V určitých fázích života se mnoho lidí cítí opuštěně. Ale ono je jen otázkou času, než se seznámí s někým, s kým si bude rozumět a kdo bude mít třeba i další fajn kamarády. To, že člověk nemá zrovna v tu chvíli (byť i delší) nikoho blízkého, je to jen shoda okolností, která se může rychle změnit. :-)

3 Tea Tea | E-mail | Web | 27. května 2014 v 8:26 | Reagovat

Takový pocity moc dobře znám, nežiju úplně sama, ale s mamkou, ale její představy o mé dokonalosti bohužel nedokážu splnit a to je teč častých hádek a výčitek a pak mám stejné myšlenky a brečím u počítače u smutných písniček a říkám si proč jsem se teda narodila, když mi je stále vyčítáno, jak vypadám, bez čeho nemůžu žít atd..
Přesně na co tím otravovat své ,,přátelé" když oni sami mají svých starostí dost a já jsem vždycky jen ta, která poslouchá, pomáhá, ale o sobě už mluvit nemůžu, nedokážu, nevěřím, že by někdo dokázal pomoct, lásku ti a spokojenost nikdo nenajde.. Věř v lepší zítřky, to je asi jediná naděje, jaká může být :)

4 Olivka Olivka | Web | 27. května 2014 v 9:19 | Reagovat

Jako kdybych to psala já... pravda, úplně sama nežiju, koneckonců i toho přítele mám, ale taky jsem si naivně vždycky myslela, že to bude znamenat, že mě bude mít kdo obejmout, když to budu potřebovat, že mu budu moct říct všechno... jenže po těch měsících zjišťuju, že jsem prostě asi vážně introvert, co má se svěřováním se někomu vážně problémy, takže si pořád stěžuju jen mámě a občas si sama brečím do polštáře, místo něčího ramene, protože s jeho přístupem k telefonu nemá nejmenší smysl ho o něčem takovém spravovat, aby přijel. A pak si říkám, jestli nebylo lepší, když jsem stejně brečela i před tím, ale nečekala, jsem, že se mi někdo ozve...
Ale dost o mě. Nechci ti opakovat ty klišé, že na každého ten pravý čeká, jen nehledat, najde se sám. Nevěřím tomu. Ale určitě ti budu držet pěsti, ať je co nejdřív v rámci možností líp ;-)

5 Karryanna Karryanna | E-mail | Web | 27. května 2014 v 9:39 | Reagovat

Měla bych chuť se Tě místo povzbuzování zeptat, odkud jsi, ať Tě tam můžu přijet obejmout. Když nic jiného, netuším ale, jak by ses na takový dotaz od někoho cizího tvářila, tak zatím zůstanu u onoho předem rozmlouvaného povzbuzování. Nebo aspoň něčeho na ten způsob. Ještě před chvilkou nám tu padaly proudy vody, ale teď už nesměle vykukuje sluníčko, tak ho kousek posílám. Život není fér, ale většinou přijde chvíle, kdy za to člověk může být rád.

6 christiiinka christiiinka | Web | 27. května 2014 v 9:40 | Reagovat

To mě moc mrzí Lúthien :-(, že se máš takhle. Co nějakou změnu o 360°? Já vím, že to bude znít asi nepředstavitelně a po tom, co jsi se nedávno přestěhovala asi nereálně, ale možná by to pomohlo. Kamarádka se takhle sbalila, když jí bylo nejhůř a odjela na zkušenou do světa. Našla si tam novou práci i přítele a má se fakt dobře.. Nebo nějakého malého chlupatého mazlíčka? Aby na tebe aspoň někdo čekal?

7 Adelaine Adelaine | Web | 27. května 2014 v 9:44 | Reagovat

Nejsi náhodou křesťanka? Já těm blbostem nevěřím, ale když to vezmu z tvého pohledu, tak nejsi sama, ne? Pokud věříš v Boha a tak. Stačí se k němu obrátit, ostatně proto v něj lidi věří. Je to sice imaginární síla, ale když někomu pomůže, když to potřebuje, tak proč ne.

8 Lúthien Lúthien | Web | 27. května 2014 v 11:20 | Reagovat

[7]: Jo, jsem křesťanka a tenhle článek o tom zrovna nesvědčí. Bohužel i křesťani si někdy můžou prožívat těžké chvíle a já nejsem robot, nejsem dokonalá. V tuhle chvíli se s tím prostě peru a nějak nedokážu tu pomoc od Boha přijímat.

Jinak díky všem za komentáře. Ani jsem to nečekala. Spíš jsem čekala poznámky o tom, že jsem blázen :D A už je mi trošku líp.

9 Vendy Vendy | Web | 27. května 2014 v 22:18 | Reagovat

[8]:Lúthien, nejsi blázen. Jsi citlivá holka, která těžko nese samotu a potřebuje společnost. Která se nechce vracet do prázdné místnosti (ale ta místnost nemusí být prázdná napořád!)
Pokud ti kamarádi neodpoví na SMS, asi to nejsou tak dobří kamarádi, ale spíš známí. I když známí jsou taky dobří, pro kus řeči...
Je fakt, že mít si občas s kým popovídat o tom, co tě trápí nebo o tom, co tě baví, co tě zaujalo, je super, ale k tomu potřebuješ i člověka, který má podobné zájmy. Nedejbože že bys našla člověka, který by s tebou sice sdílel byt a naplňoval ho svou přítomností, ale který by tě bral jen jako doplněk bytu a ke kterému bys mluvila a on reagoval podobně jako tvoje lednička - to jest mlčením. Zlati, budeš si muset někoho najít. A je ze mě dohazovačka... :-D  :-D
Ale než někoho takového (myslím normálního kluka, ne ledničkový typ)potkáš, zkus se zaměřit sama na sebe a přilehlé okolí.
Ráda chodíš na procházky a fotíš, to je fajn, ale asi to nestačí. Zkus nějaký kurz! Fotografický, keramický, taneční, něco, kde se sejdou lidi podobně založení. Tam chodí totiž lidi většinou i pozitivně naladění a ta energie se na tebe přenese. Tam není problém dát se s někým do řeči a je možnost si najít kamaráda (nebo kamarádku, prostě někoho, s kým se dá mluvit). Nebo zkus chodit cvičit, nějaké hromadné cvičení, jako třeba pilates, nebo zumba... společná akce lidi sbližuje.
Netvrdím, že to vyjde a že je to lehká cesta, ale je lepší dělat něco než nic. A určitě ti nebude tolik smutno, uvidíš... a když bude, rychleji to přejde.
Moc ti přeju, aby bylo líp. A neboj se vypsat, kdyby tě to zase přepadlo! 8-)  8-)

10 Rogue Rogue | Web | 27. května 2014 v 23:47 | Reagovat

Rozhodně bych neřekla, že si za tento článek zasloužíš odsouzení, kritiku anebo politování.
Tak to je, každý je někdy na tom pomyslném dně, opuštěný všemi lidmi, radostmi, pozitivními pocity, nadějí i Bohem... Každý už někdy pomyslel na smrt, na to že by bylo lepší, kdyby nebyl - kdo říká, že ne tak lže...
Nakonec není důležité, že tohle prožíváš, ale jestli najdeš způsob jak jít dál.
Sama za sebe můžu říct tohle - z toho nejhoršího jsem nakonec přišla na dobré věci. Lidé přišli z nečekaných stran. Někdo, do koho bych to neřekla se ukázal jako úžasný člověk. Zapadla jsem do míst, o kterých bych si to nikdy nemyslela.
Ne vždycky to je ideální a nemůže to být jen o radostech - i těch malých. Držím palce, aby to přešlo :) Jsi skvělá holka!

11 Lawiane Lawiane | E-mail | Web | 2. června 2014 v 21:06 | Reagovat

Tohle mi připomíná, že už se asi rok chceme sejít a že jsi mi jednou psala mail, ale pak se to nějak promlčelo. Mám teď dost volna, když už je zkouškový, tak můžeme zajít na Náplavky? kdyžtak můj funkční a nezaspamovaný (tedy zaspamovaný ještě do té míry, že je stále funkční) mail je tady nahoře. :)

12 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 10. června 2014 v 21:53 | Reagovat

Mě na takové nálady pomáhá divadlo. Prostě si koupím lístek na něco šíleného a jdu. Chápu, že pro tebe je to asi rada k ničemu, ale nevím, jak jinak ti pomoc. Nemyslím si, že by ti pomohlo, kdybych tě utěšovala přes komentáře, ale věř mi, že bych si vážně přála, aby ti bylo líp.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama