Je sebevražda špatná?

7. června 2014 v 11:14 | Lúthien Tinúviel |  Myslím
Některé lidi určitě rozčílí už samotný nadpis tohohle článku. Jak bych vůbec mohla o něčem takovém přemýšlet? Ale já nad tím uvažuju celý život. Tedy, úplně celý život asi ne, ale táhne se to se mnou už hodně dlouho. Poprvé jsem se o sebevraždu pokusila, když mi bylo 15 let. Zapřísahala jsem se, že už to nikdy neudělám, ale ty myšlenky mě nikdy neopustily. Na nějakou dobu zmizely, ale vždycky, když se objevily problémy, zase se vynořily.

Spousta lidí tvrdí o sebevraždě, že je to akt zbabělosti. Já si to nemyslím. Mám pocit, že člověk má přece právo ukončit svůj život, když už ho to tady netěší a nechce dál bojovat. Jestliže někdo nemá radost ze života a není s ním spokojený, proč by ho prostě nemohl ukončit? Co je lepší? Přežívat tady a neustále se trápit nebo to prostě ukončit? Je to opravdu taková slabost, pokud se někdo rozhodne, že už nechce žít?



Sebevražda je prý taky sobecká. Když člověk ukončí svůj život, nechá tu spoustu lidí, kteří se kvůli němu budou trápit. Já mám ale pocit, že teď trápím své okolí mnohem víc. Vím, že si o mě rodina dělá starosti, neustále se mě snaží povzbuzovat, ale já už ani nevím, jak mám s nimi mluvit. Nedokážu dobře reagovat na jejich pozitivní slova. Mamka mi říká, že nechce, abych jí říkala, že je mi smutno a svěřovala jí svoje pocity, protože se pak trápí a je jí z toho hrozně. Takže se začínám uzavírat čím dál víc do sebe a přestávám komunikovat. Já, která byla vždycky tak ukecaná a sdílná. Říkám si, že pokud bych se zabila, nejdřív by to všechny hodně zasáhlo, ale pak by si uvědomili, že je to přeci jen lepší, když už nemusí neustále poslouchat ty moje řeči a trápit se tím, jak se trápím sama. Nakonec by se jim ulevilo a bylo by to pro dobro věci.

Někdy mám prostě pocit, že život je příliš těžký a nemůžu ho zvládat. Nepamatuju si, že by v mém životě bylo nějaké období, kdy bych se cítila opravdu šťastná. Možná, když jsem byla hodně malá, moji rodiče žili spolu a ještě se tolik nehádali. Ale to si skoro nepamatuju. Nevím, jestli je ten problém ve mě, možná jo. Možná prostě mám sklony mít depresivní nálady a nedokážu se radovat. Ale přitom je tolik maličkostí, které mi dokážou zvednout náladu - rozkvetlé růže, západ slunce, šumění větru v korunách stromů...někdy stačí úplně málo. Ale přesto, mám pocit, jako by tu pro mě nebylo místo, jako bych tady neměla být. Už jsem příliš unavená z těch věčných bojů. Vím, že mám život před sebou a že je tolik věcí, které bych mohla zažít a do kterých se pustit. Ale já prostě necítím motivaci a sílu k tomu, abych se odhodlala něco dělat. A to je asi to nejhorší. Vím, že bych se mohla zvednout a jít a podnikat spoustu zajímavých věcí. Ale já to nedokážu. Nechci se životem dál bojovat. Jediné, co teď dokážu, je poddat se mu a nechat ho plynout. Upadám do naprosté letargie. Venku nádherné svítí slunce, všichni jsou venku a něco podnikají. Já sedím doma na posteli, píšu na blog a cítím, že mi život uniká mezi prsty. Je mi to líto, ale nedokážu nic udělat. Jsem jako paralyzovaná.
Život plyne, já se na něj dívám a snažím se přemlouvat sama sebe, abych žila, abych to nevzdávala...každý den je boj. A já nevím, jak dlouho to ještě snesu...

Cítím se zahanbeně a provinile, když si uvědomím, kolik lidí skutečně trpí a prožívají strašné věci...Lidé, které zasáhla válka, nemocní lidé, děti trpící hladomorem, sirotci...To všechno si uvědomuju. A já, zdravá a mladá holka mám takové myšlenky. Je to šílený, stydím se za to a jsem na sebe naštvaná, ale nedokážu s tím nic udělat. Nepomůže mi, když si říkám, že je na tom někdo hůř, než já. Protože trápení, které člověk právě prožívá, je pro něj osobně vždycky to nejhorší a nedá se to srovnávat...

P.S: Tenhle článek v žádném případě nemá nikoho nabádat k sebevraždě! Jsou to jen mé myšlenky, které si pokládám a které se mi honí hlavou.
 

31 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

Zobrazit vše (124)
Zobrazit starší komentáře

101 grey.t grey.t | E-mail | Web | 15. června 2014 v 12:19 | Reagovat

Myslím, že právě to, co jsi napsala v "PS" je to, čím je sebevražda špatná. Když člověk zemře, je nějak možné se s tím smířit - stanou se nějaké věci, které člověk neovlivní. Když si ale někdo vezme život, všichni začnou hledat chybu u sebe a myslím, že si to nikdy neopustí, přestože sami vědí, že za to oni ani tolik nemohou.
Já si myslím, že není pravda to, co říkáš - že se po nějaké době přestanou trápit a uvědomí si, že je to tak nejlepší.
Samozřejmě je tu ta otázka - je pro člověka skutečně vždycky nejlepší žít? Je život to nejdražší co máme, nehledě na to, jaký je? Jenže pak je tu taky otázka - kdo dokáže poznat, který život je dobrý a který ne? Kdo může určit, kdo se může zabít a kdo ne? Kdo může poznat, jakou hodnotu má život? Je to člověk, který ho žije? Nezávislý pozorovatel, psycholog?
Možná je nejlepší to brát takhle: Když se pokusíš o co nejobjektivnější odpověď - kdyby jsi měla rozhodnout o životě někoho jiného, kdyby ti někdo jiný říkal, že se chce zabít, dovolila bys mu to? Vzala by sis na triko zodpovědnost za něčí život?
Já si totiž myslím, že tvé okolí si tu zodpovědnost na sebe vezme, ať už pro to má důvod, nebo ne. Ať už to mohli ovlivnit, nebo ne.
Takže právě proto si myslím, že sebevražda je v něčem špatná. Ale jak už jsem napsal, je těžké, nebo možná nemožné, posoudit, zda je špatný život, život plný bolesti vhodný k ukončení, horší než smrt....

102 Bajus-ik Bajus-ik | 15. června 2014 v 12:36 | Reagovat

Poznám presne tvoje pocity, tiež som ich mávala. A dosť som sa v tomto článku našla, ale podľa mňa vždy je tu niečo prečo má človek žiť, tak ako ja tak aj ty. Určite to nevzdávaj! Nemysli ma také myšlienky pretože, čím viac nato budeš myslieť tým viac ťa to bude nútiť nato myslieť a budeťa to trápiť. Určite neseď doma, choď von a niečo podnikni, napr. nákupy s kamarátkou, niekde si ísť sadnúť na koktejl, zabehať to dosť prečistí hlavu aspoň pre to pomáha, kino ... Je toho strašne veľa. Nestrácaj hlavu, a niečo rok. Začni si užívať, aj keď je to nie je lahké. Hlavne sama sebe musíš povedať a zrovnať si myšlienky v hlave, hlavu hore ako si napísala život máš pred sebou mysli nato čo môžeš zažiť a skús si nejak začať plniť svoje sny. :-)

103 Bublushka Bublushka | Web | 15. června 2014 v 13:17 | Reagovat

já ti na to řeknu jen jedno- i když jsi to tady asi četla už stokrát- prostě na ty myšlenky kašli, snaž se je eliminovat, každého dospívajícího to někdy napadne a občas prostě delší dobu nejsi stastná, ale to neznamená že se máš zabít- protože sebevraždě je opravdu zbabělá- vzdáš boj- vždy to jde i když se to nezdá, ale sebevraždou to prostě vzdáš a zkazíš a proto tady na světe přece nejseš- bud ráda za mamku co chce znát tvé pocity a svěřuj se jí- někdo nemá ani to, ani nevím jak pomůže se z toho vykecat a ještě někomu kdo tě poslouchá, překonej to a za pár let či měsíců si vzpomeneš a budeš ráda že jsi to dala, život není tak hrozný když si v něm najdeš hezké věci- a když není zrovna dobře mysli na to že bude líp... mám podobné pocity jako to a ani nemám nikoho kdo mě poslechne, ale snažím se to překonat, protože kdyby ne tak bych tu už dávno nebyla

104 Katie Katie | Web | 15. června 2014 v 16:52 | Reagovat

[103]: Někdy nejde o svět a o to, jak je zlý, ale o něco uvnitř, za co někdy sama ani nemůžeš. Některé depresivní stavy neovlivníš ani sebevětším snažením.

Pak je tady také vyhoření a to je další věc na složité vysvětlování.
Deprese a "depky", jak je zná a má většina lidí, a těžké deprese, to jsou zatraceně velké rozdíly.

105 Calwen Calwen | Web | 15. června 2014 v 19:42 | Reagovat

Každý tu jsme z nějakého důvodu! Taky někdy mívám deprese, ale to je součást každého člověka ;-) .  Většina z vás tu píše, že by se svět bez vás obešel. Ale svět by se přece obešel bez nás všech. Nelze spoléhat na svět. Mě taky ve škole nemají rádi a VŠECHNY kamarádky jsem měla a mám falešné a za zády mě pomlouvají. Ve škole mi všechno přijde jako z jiného světa, ale stačí málo a i když si z toho nic nezapamatuju, mám jen dvě dvojky. Já prostě nežiji školou. A vy, kterým to taky nejde, prostě žijte něčím jiným. Vím, že je to hodně těžké, jen tak přestat na to myslet. Ale kdykoliv, když máte zlé myšlenky, profiltrujte si je, to ničemu neuškodí a nakonec si vzpomeňte na všechno, co máte. Ať už je to nějaké zvíře, zahradničení. Hlavně si vzpomeňte na svého anděla a poproste ho, abyste už neplakaly, abyste mohly v klidu usnout. Každý máme anděla, i když v ně nevěříme. A křesťanka nejsem! A pro lidi, co mají nízké sebevědomí je podle mě důležité s ním mluvit. Můžete mluvit jenom v hlavě nebo nahlas je to jenom na vás. Zkuste najít něco, co byste mohly dělat pro lidi, zvířata, přírodu. Venčete třeba psi z útulku, uklízejte odpadky v lese, nebo jenom zdravte staré lidi. A hlavně Nemyslete stylem "nemám nikoho a nic" protože ty špatné afirmace jsou ty, kterým věříme nejvíc. Každý večer nebo ráno nebo kdykoliv, když projdete kolem zrcadla. Podívejte se sobě do očí a nahlas řekněte "Jsem krásná, miluji svůj život, mám to a to..." Říkejte si do očí ty nejkrásnější věci. Neříkejte, budu krásná, ale jsem. PROTOŽE VY JSTE!!!
Jste úžasní všichni a všem posílám čistou energii lásky. Mějte se krásně a držte se.

106 macatamamina macatamamina | Web | 15. června 2014 v 20:05 | Reagovat

Naprosto chápu, co prožíváš. sama jsem kdysi měla tato myšlenky. Měla jsem problémy s bejvalým i penězi. Narazila jsem na pěknýho tyrana a navíc jsem byla finančně dost na dně  dítětem. Jednou jsem to i málem udělala. Nemyslím si, že sebevražda je sobecká. Prostě jsme jen lidi a neuneseme na svých bedrech vše. Navrhovala bych ti, aby sis našla psychologa. I mně to moc pomohlo a dnes jsem jiný člověk. Je mi líto, že ti máma nerozumí. Musí být hrozné, když tvou bolest ještě obrací proti tobě.. Opravdu se poohlídni po psychologovi. Není to žádná hanba, opravdu ti pomůže. Držím ti pěsti, aby ses uzdravila a byla šťastná.

107 Lukáš Lukáš | Web | 15. června 2014 v 20:07 | Reagovat

Zdravím. Pokud bychom tuto autorčinu myšlenku pojmenovali termínem eutanázie, pak za určitých okolností je přijatelné (a v některých státech i legální - bohužel u nás v ČR zatím ještě ne). Na svém webu jsem se o tom vyjádřil obšírněji, tak kdyby někdo měl zájem, bude vítán :)

108 Dominique55 Dominique55 | E-mail | Web | 15. června 2014 v 20:53 | Reagovat

Ahoj, zdravím tě velice zajímavá osůbko! Už jsem na tvém blogu byla několikrát a abych pravdu řekla je mi ze všech, na kterých jsem zatím byla, a že jich není málo, nejsympatičtější. Prostě se mi nejvíc líbí i když tebe neznám, jedině z tvého psaní a to je velice krásné, pravdivé a upřímné, takže věřím, že taková jsi i ty;) Navíc se také v mnohém shodujeme a proto ti chci dát nabídku a navrhnout takový menší nápad:)Protože cítím, že se rovna nemáš moc fajn a cítíš se osamělá a to já taky, jsme dvě a dvě toho zmůžou mnohem více. Ve dvouch se to táhne lépe a ve dvouch nevypadá nic tak hrozně...Jestli chceš můžeme si aspoň psát a svěřovat se jedna druhé...třebas by to pomohlo a třebas by to pak bylo aspoň o trošičku lepší, byly bychom si vzájemnou oporou v tomto směru...Kdo ví? když se to nezkusí nemůžem vědět. Kdyžtak můj email je: dominikamikulska@seznam.cz můžeš kdykoliv a o čemkoliv napsat, budu jen ráda a na můj web můžeš taky kouknout abys třebas dopředu věděla aspoň trochu o koho jde;)Takže ti tady v podstatě nabízím takové menší internetové přátelství, protože to je asi tak vše v tom jakou pomoc ti mohu nabídnout. Nelíbí se mi totiž, že tady všichni akorát píšou své zkušenosti a názory, jako kdyby šlo o článek s tématem na nakupování třebas, lidé se vůbec nečiní, jen mají plnou pusu keců a pak když se něco stane, tak skutek utek..Když nějak můžu, tak pomůžu. Opravdu s tebou cítím...

109 Morell Morell | E-mail | Web | 15. června 2014 v 21:51 | Reagovat

Ty sem nepatříš? Takže nejsi člověk. Kdo tedy jsi? Upřímně by mně to zajímalo a tobě by to mohlo omoci na cestě k seberealizaci - zjistit, kdo jsi a proč se se sebou cítíš tak, že mezi lidi nepatříš. Já to znám a mám tenhle pocit také často. Porstě se v mysli usměju, nebo smutně zakroutím hlavou nad "těmi lidmi/dětmi" a jejich hloupostí. Žiju tu s nimi, ale už ne jako jedna z nich. Nepatřím sem, i já si to o sobě myslim, ale po nějaklé době jsem nad tím začala jen krčit rameny. "No a co," říkávám si. "Nasrat se nenechám. Jsem prostě tu." Vím kam patřím a věřím, že po tomhle životě se vrátím domů, mezi svůj lid a budu plně sama sebou duší a i tělem, které budu mít a žádnou vyjímku z toho nepřipouštím...

110 dašuela dašuela | 15. června 2014 v 22:26 | Reagovat

Ahoj, už len keď som videla nadpis článku, dosť ma to pobúrilo, pretože ja som každopádne za život. Či je to zbabelstvo, alebo nie, nad tým som nikdy neuvažovala. Je to skrátka hlúpe, keď sa niekto rozhodne zobrať si život. Samozrejme, je iné keď psychicky chorý človek takto zakročí, a iné keď mladí ľudia nevedia, čo so sebou. To isté si myslím o sebapoškodzovaní, či potratoch.
Prepáčte, ak som niekoho urazila, len som vyjadrila svoj názor.

111 Gura-chan Gura-chan | Web | 15. června 2014 v 23:48 | Reagovat

Patřím k lidem, kteří odsuzují sebevrahy. Ty mě překvapuješ tím, že jsi popsala veškeré důvody, proč je to špatné a stejně pochybuješ. Píšeš, že si to uvědomuješ, ale podle mě ne moc dobře. Hlavně ten poslední důvod, to je ten nejvíc nespravedlivý. Že mladí zdraví jedinci chtějí skončit se životem a lidi, kteří trpí chronickou bolestí (může vůbec někdo z nás pochopit jaká hrůza je žít celý život s chronickou bolestí?), byli nesčetněkrát v nemocnici s vnitřním krvácením a jejich rodiny žijí s tím, že se jejich děti nejspíš nedožijí dvaceti let (ano mluvím o konkrétním případu). Tihle lidé chtějí tak moc žít a dokážou si život užívat naplno. Příšerný paradox. Nejhorší na tom paradoxu je, že takoví lidé skutečně umírají mladí, i když by to spíše pro ně mělo být vysvobození od bolesti a utrpení, že si na ně lidi ukazují, přesto to nechtějí, chtějí žít. Nemůžu proto odpustit nikomu, kdo život zahazuje. Nic proti tobě, ale tohle je můj názor.

112     | 16. června 2014 v 0:04 | Reagovat

Ahoj. Máš vcelku rozumný pohled na věc (byť velmi očekávatelný vzhledem k tvým pocitům). Nelze ti ho vyčítat. Přesto mě vždy mrzí, že... nevím, jak to napsat, abych se tě nedotkl. Že je na tom někdo takto.

Vím, že pár lidí ti tu už dávalo kontakt, takže nepředpokládám, že na mě kladně zareaguješ. Je možné si s tebou někde chvilku psát? :) Rád bych se na něco zeptal. Mohu se třeba ozvat na email? Díky.

113 Steeve X Steeve X | E-mail | Web | 16. června 2014 v 7:33 | Reagovat

Velmi zajímavá a diskutabilní myšlenka, ale přesto zastávám názor, že sebevražda JE velmi sobecký čin. Nejen že tví rodiče i přátelé tě milují (říkej si co chceš, všichni puberťáci si namlouvají, že ne),ale pokud bys ukončila svůj život,  věz, že by je to ranilo daleko víc, než kdybys je "otravovala" svými pocity. A to je další věc, pokud tvá matka odmítá s tebou mluvit o tvých problémech, je s prominutím praštěná a na tvém místě bych se obrátil na psychologa - třeba ve vaší škole, nebo jinde v okolí. Podle toho, cos napsala mám skoro pocit, že se chceš citit špatně, protože jsi vcelku nemluvila o věcech, které ti takovou těžkou depresi, jakou popisuješ, přivodily. Tak jak to tedy je?

A ještě k samotné sebevraždě - vem si, jaká je to pak mňamka někoho seškrabovat z kolejí? Víš, co si pak ten nevinný chudák strojvůdce zažívá celý život? Pach oběšence zůstane také v domě po měsíce, nehledě na psychické stopy, které to přenese na obyvatele. Proto je sebevražda sobecký čin - protože ji páchají pouze lidé, kteří myslí jen na své problémy, nikoliv na ty, které způsobí.

114 Gwennidor Gwennidor | Web | 16. června 2014 v 9:28 | Reagovat

Tenhle článek jsem četla v den, kdy se objevil na titulce, to tu ještě nebylo tolik komentářů. Nevím, jestli tě ještě baví je číst a jestli vůbec budeš číst ten můj, ale chtěla jsem k tomu také něco napsat...
Člověk, který o možnosti sebevraždy nikdy nepřemýšlel na ni má naprosto jiný názor než ten, kdo ano. Každý máme možnost ukončit svůj život z rozličných důvodů. Ne všechny jsou stejné - dospívající se nezabíjejí se stejnými myšlenkami jako otec čtyř dětí. Je to zbabělost? To podle mě záleží na typu sebevraždy a také na tom, zda považujeme za hrdinství schopnost nebo neschopnost sáhnout si na život.  
Vždycky jsem si sebevraždu představovala jako spontání akt. Chceš se zabít? Udělej to. Ještě žiješ? Nechceš se zabít. Tak jsem se s podobnými myšlenkami vypořádala já. Možná špatně, protože kolikrát mi připadá lepší si stát alespoň za něčím. Pokud je můj život prázdný, proč tu být?
Na sobeckost kašlu. Co to je? Žije snad můj život někdo jiný? Nikoli, žiju ho já. Samozřejmě, lidé mohou být ze ztráty blízkého člověka smutní, ale proboha proč máme pořád potřebu držet všechny za každou cenu naživu? Občas je vážně lepší nechat člověka umřít.
S několika názory z tvého článku nesouhlasím. Nemyslím si, že by si tví blízcí nakonec uvědomili, že je to bez tebe daleko lepší. Potom ještě ten poslední odstavec. Nemá smysl myslet na všechny lidi, kteří jsou na tom "hůř" než ty. Protože tvá vlastní osoba je v tvém životě ta nejdůležitější. Jsi jediný člověk, se kterým strávíš každý okamžik svého života (pokud nemáš siamské dvojče).
Život není jednoduchý, nikdy nebude.

115 Lúthien Lúthien | E-mail | Web | 16. června 2014 v 11:37 | Reagovat

Děkuju všem za všechny názory a komentáře. Všechny vaše komentáře jsem pročetla, ale bohužel nemám kapacitu na všechno jednotlivě reagovat. Nepočítala jsem vůbec s tím, že by byl tenhle článek zveřejněný na titulní straně a tak mě ta spousta komentářů hodně překvapila. Na jednu stranu jsem nebyla tak úplně ráda, protože to je hodně osobní článek, na druhou stranu jsem ale moc ráda za všechny komentáře, které bylo opravdu zajímavé číst.

Můj názor zůstává takový, že člověk se může zabít, pokud chce a nemyslím si, že by to bylo sobecké, protože se jedná o jeho vlastní život. Každopádně je mi ale teď už mnohem líp, sáhla jsem si znovu na dno a podařilo se mi se odrazit. Depresivní myšlenky polevily a mám chuť do života, cítím se veseleji.
Pro ty z vás, kdo mi tu radíte psychologa - mám panickou poruchu, byla jsem před půl rokem na 2 měsíce v psychologickém stacionáři, kde mi to opravdu hodně dalo a byla to skvělá zkušenost. Já sama nemám diagnostikovanou depresi, ta vypadá opravdu ještě jinak. Setkala jsem se tam s lidmi, kteří trpěli opravdu těžkými depresemi a nebyli pomalu schopní ani vstát z postele a něco dělat. Ztratili úplně radost ze života a nepamatovali si, jak vypadá pocit radosti. Takovým lidem skutečně nepomůžou rady typu ať se vykašlou na deprese. Jsem moc ráda, že u mě to takhle daleko nikdy nedošlo. Chodím na psychiatrii, beru antidepresiva a docházím pravidelně i k psycholožce. Myslím, že mi to pomáhá, ale přece jen se objevují propady, třeba jako ve chvíli, kdy jsem psala tenhle článek.

Jinak bych chtěla upozornit, že puberťačka už nejsem, je mi 24. Můj bratr se zabil, když mu bylo 21 let. Je pravda, že kdybych se zabila ještě já, asi by to bylo pro mamku hrozně těžké. Stejně si ale nedokážu pomoct a myslím si, že by se jí v něčem ulevilo...Každopádně teď už nad sebevraždou nepřemýšlím. Až mě to zase napadne, budu si číst vaše komentáře a myslím, že to spolehlivě zabere :)

Ještě jednou všem moc díky!

116 Dominique55 Dominique55 | E-mail | Web | 16. června 2014 v 12:50 | Reagovat

[115]:Je dobře že s tím aspň něco děláš. Týjo a nemáte nějaký prokletí v rodině?jen tak lamentuji, když i tvůj bráška...No nic, ještě jsem ti chtěla poradit, že je i spousty jiných způsobů léčby a patří mezi ně i zkusit se výléčit na parazity...Odčervit se, vyčistit...Tyhle sniňky prý dělají hroznou neplechu v hlavě...a to ani nemusíš vědět o tom, že je máš...Mnoho lidí se tak zbavilo depresí úplně;)

117 _WretchedAngel_ _WretchedAngel_ | Web | 16. června 2014 v 13:08 | Reagovat

Podívej, já vím, že se ti to tak nezdá, ale život umí být krásný. Pamatuj, že je to TVŮJ život a tím pádem i TVOJE volba. Ty jsi si zvolila jak budeš žít a ty to můžeš kdykoliv změnit. A určitě okolo sebe máš okruh lidí, kteří tě milují víc než cokoliv a oni by si to nezasloužili. ¨
Na sebevraždě není fér jen jedna věc - tolik lidí zemřelo, a nechtělo zemřít, beru to tak, že kdybych spáchala sebevraždu pošpinila bych jejich památku. Když se na to tak podíváš, tak přece stojí za to žít.

118 mylove mylove | 26. června 2014 v 16:44 | Reagovat

mohla by som napisat obsahovo rovnaky blog ako ty, ale nikdy by som to nedala dokopy tak krasne ako ty :) nemam talent na sloh a vacsinou je z toho len taky salat :D ale citim to rovnako ohladom samovrazdy...uplne vsetko, co si napisala

119 Avilan Avilan | Web | 27. června 2014 v 10:17 | Reagovat

Naprosto s tebou souhlasím. Zůstávat tady jenom proto, že by někdo kvůli mně pár dnů smutněl.. Jeden čas jsem na tom byla fakt špatně, taky jsem se chtěla zabít. Ale pak jsem si řekla, že to nějak zvládnu a postavím se znovu na nohy. Jeden čas se cítím skvěle, za chvíli jdou ty nálady na mě znovu, ale tentokrát je sdílíme s kámoškou a už několikrát (i když ne vážně) jsme si řekly, že se prostě zabijeme, protože náš život tady nemá smysl. Ostatní nám ubližují, hlavně ti nejbližší, nic se nám nedaří a hledat smysl dalšího života jenom v tom, že tu člověk musí být kvůli ostatním... Je to těžké, ale když člověk najde energii bojovat a něco dělat, jednou to všechno přejde :)

120 Luz Luz | 14. července 2014 v 17:05 | Reagovat

Já se také potýkám s podobnými pocity, že nezvládám život, stále o něco bojovat, je to čím dál těžší a ještě to bude trvat desítky let... Ale sebevražda? U křesťanky mě takový názor velmi překvapuje, myslíš si snad, že by tě za toto Bůh pochválil? Ne že by pro nás snad neměl pochopení, ale určitě se mu nelíbí, abychom vědomě udělali něco, co víme, že je špatné. Zákaz zabití člověka se vztahuje i na nás samotné.

121 Daniel Daniel | E-mail | 28. října 2014 v 21:32 | Reagovat

Hoj, ty pocity jsem mě včera, i dnes a budu je mít i zítra. Trvá to měsíce. Je to ode dne horší a mám taký pocit, že to dojde až k tomu nejhoršímu. Nevím co mám dělat dál, s kým si můžu popovídat??

122 Martin Martin | 6. dubna 2015 v 10:36 | Reagovat

Všechno je to jen a jen v tvojí hlavě. Naše mysl si neustále dělá, co chce a my tomu ve většině případů jen z těží dokážeme zabránit. Vytváří neustále nějaké bludy a my jim často uvěříme.  Podobné myšlenky jsem kdysi mýval, nikdy jsem se ale o nic nepokusil, protože mě spaloval strach z toho, co bude po smrti. Začal jsem meditovat a postupně si čistil hlavu a zmizeli veškeré deprese a většina problému. Nejvíc tomu vděčím zenové škole Kwan Um, ve které se můžeš docela dobře naučit pracovat s myslí. Pravda je to buddhistická škola, ale pro mě se stal buddhismus nejlepší psychologii, kterou mi žádný psycholog ani psychiatr nahradit nemůže.

123 Violette Violette | 20. dubna 2016 v 23:39 | Reagovat

Ahoj, chtěla bych se s tebou seznámit. Přijde mi, jako kdybych tenhle článek psala já.. Potřebuju o tom s někým mluvit. S někým neutrálním, kdo ví, jak mi je, ale nic ho ke mně nepoutá.

124 Violette Violette | 20. dubna 2016 v 23:42 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama