Červenec 2014

Uvězněna ve vlastní kůži

26. července 2014 v 19:57 | Lúthien Tinúviel |  Myslím
...a taky ve své mysli. Někdy bych moc ráda vystoupila ze své kůže a byla někým úplně jiným. Škoda, že to nejde. Nebo je to dobře? To se stejně člověk nikdy nedozví. Jsme uvězněni v sobě a musíme trávit čas sami se sebou, ať už chceme nebo ne.

Poslední dobou mám pocit, že sama sebe ani neznám a jsem ze sebe překvapená. Minulý článek o nalezení sama sebe jsem nějak uspěchala a ani jsem ho neměla psát. Protože už to není dávno pravda, ještě jsem se nenašla. A nedokážu už žít tak, jak jsem žila předtím. Překvapuju sama sebe a dělám věci, které jsem nikdy nečekala, že bych mohla udělat. A co je ještě horší, nelituju jich. Necítím žádné černé svědomí. Jsem to pořád já nebo je v mé kůži někdo jiný? Jsem to asi já, jen objevuju takové stránky své osobnosti, které byly schované někde hluboko a potlačené a teprve teď vyplouvají na povrch. Mám chuť na dobrodružství, riskuju a příliš nemyslím na důsledky. Jak to, že můžu být najednou tak nepodobná svému dřívějšímu já? Ale nemám chuť nad tím přemýšlet. Mám chuť prostě žít přítomností.

Našla jsem sama sebe?

19. července 2014 v 0:02 | Lúthien Tinúviel |  Myslím
Ztratila jsem sama sebe...na chvíli. Ale právě díky tomu jsem se znovu našla. A teď vím, co opravdu chci.

Dlouhou dobu jsem byla hrozně rozumná, opatrná, žila jsem spořádaně a snažila se dodržovat všechna pravidla. Ale to, co jsem opravdu postrádala, byla láska. Měla jsem pocit, že pouze přežívám a nežiju. A tak jsem na chvíli všechno zahodila a rozhodla se poslouchat jen svoje touhy a rozum jsem zahodila stranou. Od začátku jsem věděla, že to skončí špatně, ale chtěla jsem si to prožít...a opravdu, skončilo to přesně tak, jak jsem tušila. Lituju toho? Ano, hluboce toho lituju a stydím se sama za sebe. Ale přesto nelituju krásných chvil, které jsem prožila. Když může člověk zažít něco tak nádherného v úplně špatném vztahu, proč by to nemohlo být stejně nádherné nebo ještě lepší ve vztahu, který nebude odporovat zdravému rozumu?

Chovala jsem se jako blázen. Přehlížela jsem všechno nebezpečí a vrhla jsem se mu vstříc. A spálila jsem se, jak jsem tušila, když jsem dobrovolně skočila do ohně. Přesto jsem ráda za tu zkušenost. Asi jsem jí potřebovala. Asi bych se bez ní nemohla posunout dál. Možná bych bez toho nezjistila, co v životě skutečně chci.

Vím, kdo jsem. Šílený snílek, romantická duše, někdy až přecitlivělá holka....Jsem člověk, který je hodný lásky a který může být milován. A nechci už se sama k sobě chovat jako k odpadu. Chci si sebe vážit a mít se ráda. Chci čekat na toho, kdo si mě zaslouží. Chci žít s Bohem, milovat ho a nechat se od něj milovat. To jsem já, to už od mě nikdo neodpáře...Věřím, že každá chyba se dá napravit a všechno může být odpuštěno.

Chci začít odznova. Chci život skutečně prožívat, radovat se z něj, vstupovat do nových situací...ale to všechno s rozmyslem. Ve vztahu, který má mít nějakou budoucnost, se musí srdce pojit s rozumem, jinak to dřív nebo později ztroskotá. Jsem ráda, že jsem ztroskotala dřív...a teď se chci odrazit od dna...zase. Můžu spadnout stokrát, ale už vím, že zase vstanu. A vím, že na to nejsem sama. Vím, že jediný smysl můžu najít v Bohu.

Možná teď prožívám smutek, ale vím, že to není napořád. Věřím...a nechci víru ztrácet.
Vaše Lúthien