Radosti pracovního života

27. ledna 2015 v 11:50 | Silwiniel |  Žiju
Většina kamarádů a známých teď prochází zkouškovým obdobím, takže nemají čas, aby kamkoli zašli, jejich facebookové zdi jsou plné lamentací a srdceryvných statusů a co se týče blogového světa, nevypadá to o nic lépe. Zkouškové je prostě metlou všech studentů a přináší do jejich srdcí hluboké zoufalství a depresi. Jelikož já jsem už člověk pracující, rozhodla jsem se, že vám napíšu jeden pěkný příběh z pracovního života, abyste měli něco ke čtení, až budete "prokrastinovat".

To jsem se takhle jednou ráno vzbudila do volného dne. Za okny svítilo slunce a přes noc napadl čerstvý běloučký sníh. Rozhodla jsem se, že se nebudu válet, ale místo toho vyrazím do města, abych pořádně ozkoušela nový foťák, když konečně jednou vysvitlo slunce.


Když jsem si připravovala, co si vezmu sebou, rozhodla jsem se odlehčit kabelku co nejvíce - vyndala jsem kosmetickou taštičku, diář, deštník...prostě vše nepotřebné. Abych venku neumrzla, vzala jsem si na sebe starý svetr a ještě starší bundu. Vlasy už potřebovaly umýt, ale vzala jsem si čelenku s tím, že se to zakryje a vesele jsem vyrazila do Starého města. Bylo pěkně, svítilo slunce a já jsem začala pozorovat, co by stálo za vyfocení, když v tom mi najednou zazvonil telefon. Podívala jsem se, kdo mi volá a uviděla jsem na displeji jméno šéfa. Zatrnulo mi. Co by tak po mně mohl chtít, když mám volný den? Zvedla jsem telefon a dozvěděla se, že kolega je nemocný, má čtyřicítky horečky a okamžitě je třeba ho v prodejně nahradit. A nikdo jiný než já nemůže. Nakonec jsem teda řekla, že souhlasím. Nevím, co jiného mi zbývalo. Zrovna jsem se nacházela v nějaké části Starého města, ani jsem sama pořádně nevěděla kde a netušila jsem, jak se nejrychleji dostat k metru. Kdybych jela domů, abych si vzala věci, které jsem velmi chytře z kabelky vyndala, trvala by mi cesta tam a zpět asi tak dvě hodiny. Nakonec jsem se tedy vydala do prodejny rovnou - ve starém vytahaném svetru, s červeným nosem, neumytými vlasy, bez svačiny a naštvaná na nejvyšší míru. Po cestě ze mě naštvání nějak vyprchalo. Sníh pomalu tál, začalo krápat (teď mi se mi fakt hodil ten zatracený deštník!), slunce se schovalo za mraky a všechno zase nějak zešedlo. Přece jen mě dojalo, když mi kolega děkoval, že je mi fakt vděčný, že už tu v krámě dvakrát upadl.

No jo, co se dá dělat. Kdybych bývala neodešla z vejšky, mohla jsem teď brečet nad materiály z morfologie a ne nad tím, že místo volného dne opět sedím v temném zákoutí obchodního centra.

Přeju všem pevné nervy do zkoušek i do práce!
Silwiniel





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 V. V. | E-mail | Web | 27. ledna 2015 v 13:08 | Reagovat

Docela se tady těch období děsím, ale zatím mám ještě skoro pět let klid.
Nemám ráda, když mi někdo znenanáhla překříží plány, takže já bych na tvém místě asi byla ještě naštvanější. :D

2 Van Vendy Van Vendy | Web | 27. ledna 2015 v 15:44 | Reagovat

Nic si z toho nedělej, zlati. Až přijde čas, tvoji kamarádi budou šokovaní z prvních pracovních povinností a nečekaných zvratů, a ty se budeš moct tiše v koutě pochechtávat, protože tohle všechno už budeš moc dobře znát... 8-)
A pokud budeš mít ten přesčásek zaplacený, tak to není zas tak promarněný den.
Ale, stačilas udělat aspoň nějakou fotku? Nebo ti to šéfík utnul hned zkraje? :-D

3 Yima Yima | E-mail | Web | 27. ledna 2015 v 15:48 | Reagovat

Nojo, to člověka naštve, to jsou ty Murphyho zákony. :D Ale aby tě to uklidnilo, s tou čelenkou máme podobné návyky. :D

4 Irith Irith | Web | 27. ledna 2015 v 16:05 | Reagovat

Já jsem ještě na gymplu a i to stačí. Nechci vidět tu vejšku...

5 pavel pavel | Web | 27. ledna 2015 v 22:15 | Reagovat

Tady taky jsem se probudil a venku bělostný sníh... ale nevydržel taky dlouho. Přesto jsem si neodpustil procházku a nakonec i kolem druhé se na chvíli ukázalo sluníčko. I ta hodinka mi za to stála.
Ale není všech dnům konec a na tvé fotky se těším. :-)

6 D@ve D@ve | E-mail | Web | 28. ledna 2015 v 11:48 | Reagovat

Taky již patřím mezi pracující a moc se líbí pozitivní závěr toho článku (vděčnost kolegy - zrovna o vděčnosti jsem kázal tuhle neděli http://acmaranatha.cz/kazani/2015-01-25.htm)! :)

7 Elis Elis | Web | 28. ledna 2015 v 13:57 | Reagovat

Nikdy nevíme, co je pro nás dobré, kdy se rozhodneme správně a kdy ne, to se pozná často za dlouhou dobu, dokonce i rozhodnutí, kterých litujeme se mohou po čase ukázat jako správná a přivedou nás k něčemu co je důležité a jinak bychom se k tomu nedostali...

8 sarush ef sarush ef | Web | 28. ledna 2015 v 19:01 | Reagovat

Tak to tě chápu.

9 Clarissa Clarissa | Web | 2. února 2015 v 22:25 | Reagovat

Klasický případ zákonu schválnosti - jak jinak. A pseudoútěcha typu "ono mohlo být i hůř" taky moc nepomáhá, co? :D  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama